Protojerej

Protojerej (rusky Протоиерéй, řecky πρωτοιερεύς – velekněz) je výraz pocházející z řeckých slov πρώτος / protos — první a ἱερεύς / jereís — duchovní, kněz) a představuje kněžský titul, který získává osoba bílého kléru jako poctu v pravoslavné církvi. Protojerej je obvykle představeným chrámu. Vysvěcení do hodnosti protojereje se provádí skrze chirotesii. V moskevském patriarchátu se protojerejství neuděluje dříve než po pěti letech po udělení vyznamenání náprsního kříže nebo po deseti letech po chirotonii za podmínky jmenování do hodnosti představeného. Se souhlasem patriarchy může archijerej jmenovat protodiákona na protojereje okamžitě.[1].

Protojerej Fjodor Dubjanskij, zpovědník careven Jelizavěty I. Petrovny a Kateřiny II. Veliké (portrét od Alexeje Antropova, roku 1761)

Protojerej

Oslovení protojerej ve slavnostních či oficiálních projevech je obvykle „Vaše Vysokodůstojnosti“ („Ваше Высокопреподобие“)[2]. Současně užívání přívlastku „důstojný“ („преподобный“) („vysokodůstojný“ – „высокопреподобный“) se pak objevovalo v osloveních představitele duchovenstva katolické tradice. Dřívějšího běžného oslovení protojereje „Vaše Vysokoblaženosti“ („Ваше Высокоблагословение“) se v současnosti již prakticky neužívá.

Při bohoslužbách (při vyloučení liturgie) si duchovní (jerejové, protojerejové, jeromoanachové) na podřízník (sutanu) a řízu oblékají epimanikia, felon (řízu) a epitrachil.

Mitroforní protojerej
Mitroforní protojerej Šantin s kněžskou mitrou při pravoslavném svatebním obřadu

Pokud je protojereji uděleno biskupem právo užívat mitru, je nazýván mitroforní protojerej. Jedná se o nejvyšší vyznamenání, které může být bílému duchovenstvu (neboli ženatým kněžím) uděleno. Na rozdíl od (arci)biskupské mitry není protojerejská opatřena křížem na jejím vrcholu.

Odkazy

Literatura
  • Даль В. И. Толковый словарь живого великорусского языка. М.:"Русский язык", 2000. ISBN 5-200-02794-2. Т.3, С. 394.

Reference
  1. Положение о богослужебно-иерархических наградах Русской Православной Церкви (2011)
  2. Остапов А. Д., прот. Пастырская эстетика. М., 2000. — Str. 36.

Související články
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.