Právní odpovědnost

Prvky právní odpovědnosti jsou subjekt a jeho subjektivní stránka a pak také objekt a objektivní stránka.[7]

Subjektem se rozumí osoba (právnická i fyzická), která porušila právní normu a je tudíž povinna nést následky za své jednání. Povinnost nést následky za své jednání je ovlivněna u fyzických osob jejich způsobilostí (dovršení 15 let, duševní stav v době porušení normy, apod.).[8]

Subjektivní stránka pak vyjadřuje psychický vztah subjektu k protiprávnímu jednání a jeho následkům.[9] Je zde zahrnut motiv, pohnutka (podnět jednání) a zavinění (zda - nedbalost a do jaké míry-úmysl si byla osoba vědoma svého protiprávního jednání). Podle těchto faktorů se určují stupně zavinění.[8]

Právní odpovědnost je důležitá zejména díky svým funkcím. Slouží především pro určení druhu sankce, potažmo i rozsahu sankce, jež má následovat po porušení právní povinnosti. Funkce sankce se však projevují u každé konkrétní sankce s rozdílnou intenzitou. Například v případě práva trestního dominuje funkce represivní, oproti tomu v oblasti práva občanského je to pak funkce reparační.[14]

1. Funkce reparační (kompenzační) - kompenzace újmy, ke které došlo porušením právní normy[15]

2. Funkce satisfakční - řazena do reparačních; cílem je dosáhnout odpovídajícího vyvážení a zmírnění újmy, jenž je především nemajetkového charakteru[16] (satisfakce pro toho, komu byla způsobena újma-využíváno zejména v oblasti práva na ochranu osobnosti)[17]

3. Funkce represivní - cílem je sankciovat/trestat protiprávní jednání[18]

4. Funkce preventivní - tím, že právní odpovědnost existuje, se předchází protiprávnímu chování (lidé se chovají tak, aby nebyli právně odpovědní a nebyli sankciováni)[18]

V rámci právní odpovědnosti se obvykle rozlišují dva druhy této odpovědnosti - subjektivní či objektivní právní odpovědnost. Vždy však záleží na tom, zda normotvůrce předpokládá odpovědnost za zavinění či nikoli. Obecně je v právu běžnější subjektivní odpovědnost. Objektivní odpovědnost představuje spíše výjimku a nejčastěji se s ní můžeme setkat v případech, kdy je odstranění následků natolik společensky vyžadováno, že se nevyžaduje přítomnost zavinění.[19]

V případě porušení právní povinnosti nastávají právní normou předvídané následky. Liší se dle právního odvětví, v němž se daný typ právní odpovědnosti uplatňuje.[23] Následky porušení právní povinnosti lze obecně rozdělit následovně:

1. Primární povinnost stále trvá, změnila se však její povaha a lze tak přistoupit například k vymáhání pohledávky.[23]

2. Vzniká takzvaná sankční povinnost, neboli sekundární povinnost. Ta vzniká v momentě, kdy již nelze splnit povinnost, přičemž sekundární povinnost má tedy zřetelnou sankční povahu. Například povinnost uhradit dluh (primární) a povinnost zaplatit úroky z prodlení (sekundární).[24]

3. Vznikají jiné právní následky.[25]

Pojmem delikt bývají typicky označována protiprávní jednání ve dvou případech, a sice jednání proti právu a jednání, které je obcházením zákona. K obcházení zákona dochází v případě, že dané jednání neporušuje ustanovení právní normy, zároveň je však v rozporu s účely sledovanými danou právní normou či objektivním právem. Delikty se běžně dělí dle odvětví práva, jež daný delikt upravuje. Od toho se také odvíjí samotná povaha konkrétního deliktu i míra, s níž se projevují funkce sankce uložené za tento delikt.[23]

Dle těchto kritérií se rozlišují následovné hlavní typy deliktů:

1. Trestný čin - protiprávní čin, jež je trestním zákonem označen za trestný a vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně[26]; veřejnoprávní povahy[23]; dělí se na zločiny a přečiny[27]

2. Správní delikt - protiprávní jednání, které je vymezeno normami správního práva; sanksionuje jej správní orgán; veřejnoprávní povahy; dělí se na přestupky a jiné správní delikty[24]

3. Civilní delikt - porušení norem soukromého práva; soukromoprávní povahy; například způsobení škody úmyslným jednáním proti dobrým mravům[24]

4. Disciplinární delikt - porušení interních normativních instrukcí, jež je možné sankcionovat (například kázeňské řády zaměstnavatelů), či delikt osoby, která je ve zvláštním vztahu k určité instituci disponující veřejnou mocí; soukromoprávní povahy[24]