Postanalytická filosofie

Pojem postanalytická filosofie se používá pro označení okruhu poválečných amerických filosofů ovlivněných jak metodami analytické filosofie, tak americkým pragmatismem.

K protagonistům postanalytické filosofie se obvykle počítají

• Willard Van Orman Quine (1908–2000),
• Donald Davidson (1917–2003),
• Hilary Putnam (1926-2016),
• Richard Rorty (1931–2007),

případně také

• Wilfrid Sellars (1912–1989),
• Nelson Goodman (1906–1998),
• Robert Brandom (1950).

PAF se vyhýbá nekritickému scientismu a materialismu (přesvědčení typická pro novopozitivismus). PAF se do značné míry překrývá s filosofií obyčejného jazyka. Snad je možno říci, že programem PAF je kritika různých „břitev“ či „dogmat“, zatemňujících vztah mezi světem a jazykem.

Například vlivný Quinův článek Dvě dogmata empirismu z roku 1952 zpochybňuje (1) přesvědčení, že každý výrok lze sám o sobě verifikovat pozorováním, (2) přesvědčení o možnosti ostře rozdělit výroky na analytické a syntetické.

V českém prostředí popularizuje PAF Jaroslav Peregrin.