Pocitový styl

Pocitový styl lze chápat jako zintenzivnění galantního stylu. Galantní styl vznikl již v pozdním baroku jako odklon od přísného polyfonního stylu. Měl některé důležité atributy:

• blízkost k ideálu belkanta (zpěvnost, přirozenost, srozumitelnost)
• transparentní málohlasost, dominantní melodické linky
• prosté, ale efektní harmonické plynutí
• krátké, jednoduché melodické fráze, které se často opakovaly
• elegantní melodika a zdobení.

Pocitový styl měl tyto znaky:

• důraz na emoce a (po)city
• časté změny afektů
• některé hudebnědramatické paralely (František Benda, Gluckova reformovaná opera, části Mozartovy opery Idomeneo).

• Georg Philipp Telemann (1681–1767)
• Domenico Scarlatti (1685–1757): ač vrstevník Bacha a Telemanna, tvoří most k rané klasice – zejména přes cembalo v předstupni k pozdější klavírní sonátě. Jeho radost z experimentování nazvala Barbara Zuber jako „Wilde Blumen am Zaun der Klassik“ (Plané květy v trní klasiky). Španělské taneční formy a lidová hudba se objevují také ve „feudálních“ sonátách.
• Giuseppe Tartini (1692–1770)
• Jean-Marie Leclair (1697–1764)
• Johann Joachim Quantz (1697–1773, sepsal učebnici Versuch einer Anweisung die Flöte traversiere zu spielen/Pokus o návod ke hře na příčnou flétnu (1752)
• Johann Adolf Hasse (1699–1783)
• Giovanni Battista Sammartini (1700/01–1775)
• Giovanni Battista Pergolesi (1710–1736)
• Carl Philipp Emanuel Bach (1714–1788): výstižným příkladem je jeho sonáta č. 6 (c-moll/Es-dur), kterou zapsal do své učebnice Pokus o skutečné umění hry na klavír (1753)
• Georg Christoph Wagenseil (1715–1777)
• Jan Václav Stamic (1717–1757)
• Leopold Mozart (1719–1787), napsal Základ hry na housle / Gründliche Violinschule (1756)
• Johann Christian Bach (1735–1782), ovlivnil mladého Mozarta (Londýn 1764)
• Carl Ditters von Dittersdorf (1739–1799)