Plesiochronní digitální hierarchie

Plesiochronní digitální hierarchie (PDH, anglicky Plesiochronous Digital Hierarchy) je označení starší technologie používané v telekomunikačních sítích pro vytváření vysokorychlostních digitálních linek pomocí multiplexování několika datových proudů z linek s nižší rychlostí. Slovo plesiochronní je odvozeno z řeckého plēsios znamenající téměř a chronos znamenající čas; odkazuje se na fakt, že jednotlivé PDH linky běží téměř, ale ne dokonale synchronizovaně.

V současnosti se PDH používá jako rozhraní pro nižší rychlosti (E1, E3); pro vyšší rychlosti se používá technologie SDH (Synchronní Digitální Hierarchie) nebo SONET (Synchronní optická síť).

Jednotlivé stupně PDH využívají pro přenos signálu kroucené páry v metalických kabelech, koaxiální kabely, mikrovlnné spoje nebo optické kabely.

Rychlosti

Následující tabulka shrnuje rychlost jednotlivých linek v Mbit/s:

Úroveňhlas. kanálůUSAEvropaJaponsko
DS-010,0640,0640,064
DS-1241,5441,544
E1302,048
483,1523,152
DS-2966,3126,312
E21208,448
E348034,44832,064
DS-367244,736
134491,053
144097,728
E41920139,264
DS-44032274,176
5760397,200
E57680565,148

Implementace

PDH používá techniku multiplexování pro vytvoření linek vyšších řádů. Multiplexer na vysílací straně bere postupně 1 bit z prvního proudu, 1 bit z druhého, atd.; navíc přidává dodatečné bity pro synchronizaci a výplňkové bity. V evropském systému je vyšší řád vždy tvořen čtyřmi proudy nižšího řádu; v americkém a japonském jsou mezi jednotlivými úrovněmi používány různé násobky.

Rychlost přenosu je řízena hodinami v zařízení, které odesílá data. Při rychlosti 2.048 Mbit/s může rychlost kolísat v rozmezí ±50 ppm. To znamená, že různé linky mohou běžet poněkud odlišnými rychlostmi. Nominální rychlost linky vyššího řádu proto musí být tak vysoká, aby i při maximální povolené záporné odchylce rychlosti byla schopna přenést data ze všech proudů, i když tyto běží s maximální povolenou kladnou odchylkou rychlosti. Pokud dílčí proud běží nižší rychlostí, může se stát, že v okamžiku, kdy multiplexer potřebuje vložit další bit, tento bit ještě ze vstupního proudu nepřišel. V tomto případě multiplexor signalizuje přijímači, že příslušný bit chybí. To umožňuje, aby přijímající multiplexor správně zrekonstruoval původní data z každého ze vstupních proudů.

V případě multiplexování E1 (2048 kbit/s) do E2 se do výsledného proudu vkládají pro synchronizaci a signalizaci výplňkových bitů čtyři proudy o rychlosti 64 kbit/s, takže výsledná rychlost není 4×2048 = 8192, ale 4×2048 + 4×64 = 8448 kbit/s.

Velkou nevýhodou PDH je její nepružnost a obtížné vydělování kanálů nebo toků nižších řádů z vysokokapacitních toků vyšších řádů[1]. Pokud je například potřeba získat přístup k individuálnímu okruhu 2Mbit/s v systému 5. řádu 565 Mbit/s, je nutné tento 5. řád demultiplexovat sadou demultiplexorů přes celou přenosovou hierarchii.

Reference

Související články

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.