Pierre Roger z Cabaretu
Pierre Roger z Cabaretu (okcitánsky Pèire Rogièr de Cabaret) byl okcitánský rytíř, katar a pán trojhradu Lastours.
Pierre Roger z Cabaretu | |
---|---|
Narození | 12. století |
Úmrtí | 1229 |
Povolání | žokej |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Život
Páni z Cabaretu jsou zmiňováni již od počátku 11. století. Pierre Roger z Cabaretu sdílel panství s bratrem Jordanem. Jádrem panství byly tři hrady postavené na jednom horském vrcholu Cabaret, Fleur Espine a Quertinheux souhrnně nazývané Lastours vzdálené asi 15 km od města Carcassonne.
Cabaretští byli stejně jako vikomt z Carcassonne příznivci katarského učení. Pierre Roger z Cabaretu byl roku 1209 uvnitř křižáky obleženého Carcassonne společně s vyděšenými obyvateli okolních vsí, jimž se také donesla zpráva o vyvraždění Béziers.[1] Mladý vikomt Raimund Roger Trencavel chtěl podniknout výpad, ale pán z Cabaretu jej zarazil:
„ | Podle mojí rady nevyrazíte ven. Myslím, že budete-li střehnout město, učiníte dosti. Zrána a po snídani postoupí Francouzi až k příkopům, budou vás chtít odříznout od vody, jíž všichni pijete. Tehdy nadejde čas udeřit a rány rozdávat. | “ |
— [2] |
Obléhanému městu nepomohla ani návštěva vikomtova příbuzného, aragonského krále Pedra II. Cisterciácký opat Arnauld Amaury požadoval, aby Trencavel společně s dvanácti rytíři vyšel z města a zbytek obyvatel nechal napospas křižákům. Král na to údajně podle dobové Písně o kruciátě reagoval slovy:
„ | Něco takového se stane, až bude osel létat po nebi“[3] | “ |
Trencavel se po králově odjezdu a dalším obléhání v letních parnech nakonec vydal jako rukojmí a usmlouval volný odchod obyvatel.
„ | Všichni vyšli nazí a chvatně, v košilích a kytlicích, bez jakéhokoli dalšího oděvu, křižáci jim neponechali nic, co by mělo cenu jediného knoflíku... | “ |
— [4] |
Trencavel byl uvězněn a ve vězení také zemřel a celé vikomtovo panství připadlo vůdci kruciáty hraběti z Montfortu. Pedro Aragonský jej odmítl uznat jako svého právoplatného vazala. Jedním z přeživších byl i Pierre Roger z Cabaretu, který se vrátil na své hrady a dokonce se mu podařilo získat cenného zajatce – bratrance Montfortovy ženy Alix, Boucharda z Marly. Montfort po zabrání Carcassonne vyrazil ke Castres, které se raději vzdalo a odtud křižáci směřovali ke Cabaretu. Zimní obléhání se nevydařilo a po několika marných útocích odtáhl s nepořízenou. Alix z Montfortu přivedla křižákům posily a po třech týdnech padl Bram. Montfort oplatil za skutek Girauda z Pépieux a nechal stovce zajatců z Bramu uřezat nosy, uši, horní rty a všem krom jednoho vyloupat oči. Poslednímu nechal jedno oko, aby mohl průvod zmrzačených odvést na Cabaret.[5] Dalším cílem křižáků se stalo opevněné město Minerve, po jehož dobytí skončilo na hranici 140 katarů. Následovalo obléhání hradu Termes, jenž byl považován za nedobytný. Pierre Roger z Cabaretu během obléhání provozoval záškodnickou válku, zajímal konvoje s potravinami a poškozoval obléhací stroje shromážděné u Carcassonne. Na jaře 1211 usoudil, že nechce skončit jako Raimond z Termes v Montfortově zajetí a nabídl smír.
„ | Pan Rogier se zrána odebral za Bouchartem, vězněm, do komnaty, kde spal:"Boucharte," řekl mu, "jste, pokud vím, vysokého rodu a muž moudrý a přímý. Jistě neuděláte nic nepředloženého. Když vám vrátím svobodu, nevím, zda za to sklidím dík a vděk, avšak zkusím to... Nuže, nebudete více vězněm, teď vám dávám sebe a hrad." | “ |
— [6] |
Vyměnil své pozemky za nové u Beziérs a vyhnul se tak osudu obránců vsi Lavaur, kteří byli oběšeni a upáleni. Paní Girauda z Lauracu byla hozena do studny a tam ukamenována.
Montfort zahynul kamenometem u Toulouse roku 1218 a jeho syn Amaury se roku 1223 vrátil zpět na otcovy statky u Paříže. Lastours přešlo opět do držení svého původního majitele, který jej hájil před křižáckými útoky až do roku 1229, kdy hrad padl. Další osud Pierra Rogera z Castres je neznámý.
Reference
- KOVAŘÍK, Jiří. Rytířská krev. Praha: Mladá fronta, 2006. ISBN 80-204-1401-0. S. 31–32.
- Kovařík, str. 32.
- Kovařík, str. 35.
- Kovařík, str. 36.
- Kovařík, str. 46.
- Kovařík, str. 50.