Antický pětiboj

Pořadí disciplín v pětiboji není do dnešních dnů jasné, je jen jisté, že se končilo zápasem. Podle jednoho z názorů mohl pětiboj začínat disciplínou dromos, jelikož tato měla na antických olympijských hrách speciální a výsadní postavení. Dromos a palé jsou z petathlonu jediné dvě disciplíny, které jsou i samostatnými soutěžními disciplínami. Disciplíny tedy mohly následovat například v tomto pořadí:

1. dromos, 2. diskos, 3. akon, 4. halma, 5. palé[2]

Zápas byl určitě na posledním místě; je pravděpodobné, že běh se uskutečnil jako první kvůli jeho významnosti a postavení na antických olympijských hrách; hod oštěpem byl v Olympii pravděpodobně na terč/přesnost, čímž se vymykal lehkoatletické a rychlostní dvojici běh–skok, ale i silové dvojici hod diskem – zápas. Je také vhodnější volit dle jejich určení disciplíny střídavě – ne tedy za sebou ty, které zatěžují stejné tělesné partie.

Běh měl velkou kultovní významnost a byl velmi důležitý i z vojensko-politického hlediska vzhledem k řeckému způsobu boje po hoplítské reformě. Běžecký agón (soutěž) byl také nejlepší a nejspravedlivější aktivitou, jíž bylo možné porovnat areté (zdatnost) jedinců, což mu ještě více dodávalo na významu a což také dále potvrzuje tvrzení, že čestné zahajovací místo připadlo právě jemu. Běžci měli při závodě původně kryty slabiny, později však běhali úplně nazí. Prvním atletem závodícím v Olympii nahý bez roušky (diazóm či tribon) byl běžec Orsippos či Orrhippos z Megary (a po něm Sparťan Akanthos) v 8. století př. Kr.[3][4] Významnost běhu potvrzuje i to, že se vždy celé olympijské hry jmenovaly dle jména jeho vítěze. Jeho technika a cvičení spočívala v dlouhých vysokých krocích s prudkým zvedáním kolen (pitylizó), důrazným zvedáním pat (pedanos), prudkých švizích paží až k hlavě, otevřených dlaních a mírně předkloněným tělem.[5][6]. Cílem bylo doběhnout co nejrychleji do cíle, přitom se ale neměřil čas. Start začínal na signál; sportovci vybíhali ze stoje s mírným předklonem a lehkým předpažením a zanožením a paty či prsty nohy zaklesnutými v žlábcích startovních prahů, pět centimetrů širokých a tři centimetry hlubokých.[7]

Do pětiboje dále patřil hod diskem (kotoučem, ve starořečtině diskos), kulatým kotoučem z kamene či bronzu na povrchu zdrsněným pískem a často zdobeným rytými či reliéfními obrazy tělesných cvičení nebo delfínů, jehož velikost a hmotnost se lišily – průměrem asi od 16,5 do 36 centimetrů (či dokonce až 50 centimetrů) a hmotností zhruba od 1,25 do 6,8 kilogramů.[8] Tento Řekové považovali za silovou disciplínu jako třeba zápas. Házelo se (asi na tři pokusy) do dálky z čtvercového a lehce vyvýšeného místa, zvaného balbis, bez otočky (mohlo se házet například rozkýváním disku a vytočením trupu z místa). Jako dnes, tak i v antice závisel výkon hlavně na počáteční rychlosti disku, úhlu jeho vzletu a stabilitě letu. Hod diskem se vyvinul z hodu kamenem ve starých časech, který například Platón chtěl na úkor disku navrátit zpět (při hodu kamenem se totiž používaly obě ruce a nevznikala by pak nesouměrnost, která vzniká při jednoručním hodu diskem).[9][10] Tři disky, které se používaly při pětiboji, byly uloženy v pokladnici Sikyónských.[11]

Akon (také apótomeus, doros), čili hod oštěpem byl další disciplínou. Řekové oštěpem házeli do dálky i na terč (skopos); není tedy jisté, o jaký hod v pětiboji šlo. Samotný oštěp měřil 120–150 centimetrů a nevážil víc než půl kilogramu; vyroben byl z jasanu. Při hodu se používal řemínek nebo poutko s očkem (ankylé), do něhož atlet provlékl ukazovák a prostředník. Toto ankylé mělo hod prodlužovat (vycvičený oštěpař údajně tímto dokázal délku hodu více než zdvojnásobit, což doložily i Napoleonovy výzkumné rekonstrukce v 18.–19. století)[12], stabilizovat a zpřesňovat. Podle řecké mytologie byl tím prvním, kdo opatřil oštěp koženým poutkem, syn Area, boha války, Aitolos.

Další disciplínou byl skok do dálky (halma), při němž atleti pro delší skok skákali se závažími, činkami (šlo o tzv. haltéry), jejichž hmotnost byla zhruba 1,48–4,63 kilogramů, většinou ale 2–2,5 kilogramů a délka 18–26 centimetrů. Tyto před dopadem odhazovali. Skok (obdoba našeho skoku skrčmo) s haltérami byl náročný, ale tyto skokanovi údajně pomáhaly při odrazu, letu i doskoku. Samotný skok s rozběhem začínal rozkýváním haltér, následně asi šestikrokovým rozběhem po odraziště (značku nazvanou batér, od níž se měřil pokus) a skokem do doskočiště tvořeného jámou s pískem (skamma). Po odrazu, ještě při vzestupu, přidržovali pětibojaři činky nad koleny, při sestupu předpažili a švihli rukama; před dopadem je pak odhodili.

Výkon se označoval značkou a měřil jako dnes, jen s pomocí dlouhé dřevěné tyče, zvané kánon. Nalezené zmínky o skocích pětibojařů jsou ovšem často neuvěřitelné, kupříkladu výkon, jehož dosáhl Chionis ze Sparty: „Chionis ze Sparty zvítězil v běhu na jeden stadión, dovedl také skočit do dálky dvaapadesát stop.“[13] Jedna olympijská stopa byla 32,04 centimetrů, tz., že by délka jeho skoku měřila 16,66 metrů. Proto také někteří historici sportu dříve zastávali názor, že se někdy mohl skákat i jakýsi více skok (třeba trojskok). Anebo se spíše sčítaly všechny pokusy (pravděpodobně tři) závodníků během jedněch her, kde součet délek platných skoků udával nejdelší skok a vítěze. Mimo pentathlon se jako samostatná disciplína halma provozoval snad jen na hrách v Eleusíně. Pro udržení rytmu kroku mohl skokan do dálky skákat i s hudebním doprovodem, tvořeným většinou flétnistou.[14] Toto odkazuje na vítězství boha Apollóna v Olympii v běhu nad Hermem a v boxu nad Areem a jemu zasvěcenou právě flétnu.[15]

Poslední disciplínou antického pětiboje byl zápas (palé). Podle tradice jej vynalezl buď Prométheus a naučil zápas boha Herma, nebo jej vymyslela dcera Hermova, Palaistra, jejíž bratr Autolykos se stal učitelem Héraklovým. Ve skutečnosti se do Řecka dostal nejspíš z Malé Asie přes Egypt a Krétu. Tato disciplína měla jednoduchá pravidla. Atlet musel svého soupeře překonat pomocí chvatů a povalit jej jednou, třikrát či pětkrát na zem (pravidla se v tomto měnila), aby se jí dotyčný dotknul kolenem, prsty, boky, lopatkami; nebo se soupeř musel vzdát; k tomu se zápasilo ve ztížených podmínkách – vodou silně pokropeném písku (skamma), což snad pomáhalo i rozhodčím, aby lépe určili místo zápasníkova doteku se zemí. Rozhodujícími schopnostmi zde byla hbitost a síla.

Díky dochovaným zobrazením zápasníků dnes odvozujeme asi čtyřicet chvatů, které byly i pojmenovány; byly dovoleny záruční, krční, břišní, křížní, bederní a podkolení chvaty, podtrhy a podrazy, kroucení prstů; přesněji anatrepein (nadzvednutí), anchein (škrcení), ankyrizein (hákování), dratein (přimáčknutí), hamna (klika či smyčka), hyposkelizein (podražení kopnutím), mesolabe (zvednutí za pás), perisfingzein (dvojitý nelson), hedran strefein (zavěšení se na soupeře), trachelismós (uchopení za krk či zvrácení se nazad) ad.[16] Zahájení zápasu bylo z podřepu rozkročmo buď boky k sobě (parathesis) nebo čely k sobě (systasis). Formy zápasu se vyvinuly dvě – orthopalé či stadaipalé, rovný či vzpřímený styl prováděný v písku, v němž zvítězil ten, kdo soupeře donutil dotknout se třikrát kolenem země (v tomto se soutěžilo v Olympii), a katopalé či kylisis nebo též halindésis (= válet se v prachu), přízemní či válivý styl na měkké půdě polité vodou, ve kterém se nekončilo po povalení soupeře, ale pokračovalo se do doby, než se jeden ze soků vzdal (zvednul ukazováček či prostředník) nebo byl absolutně vyčerpán. Zakázané byly údery, ohrožování pohlavních orgánů a očí, kousání a škrábání a opuštění vyhrazeného čtvercového či obdélníkového prostoru (pak se zápas přerušil a pokračoval z poslední pozice před vykročením jednoho ze soupeřů).[17][18] Existovalo několik technik a stylů: „Nejmenší vážnosti se těšil ‚sicilský styl‘, neboť Sicilané si zvykli nahrazovat sílu úskoky a obratnost triky. ‚Bojovat argejsky, nikoli libyjsky,‘ se stalo příslovím pro mužnost Argejců. Právem byli hrdi na svůj způsob boje Sparťané: ‚Jiní ať používají lsti,‘ stojí na náhrobním pomníku jednoho z jejich zápasníků, ‚já vítězím silou, jak se sluší na syna Lakedaimonu.‘ Přitom se však hrubá síla příliš necenila, alespoň do římských dob. Svědčí o tom verš básníka Simónida z ódy na Aristodama z Élidy, který vešel rovněž do přísloví: ‚Zvítězil ne tělem mohutným, nýbrž uměním svým.‘“[19]

V homérské době se při zápasu užívalo širokého pásu kolem beder – perisoma; později byl tento odstraněn a agónisté zápasili jen nazí.[20]

• Homér, Ílias. Překl. R. Mertlík (1980). Praha: Odeon.
• Homér, Odysseia. Překl. O. Vaňorný (2017). Praha: Petr Rezek.
• Pausaniás, Cesta po Řecku I. Překl. by H. Businská (1973). Praha: Svoboda.
• Philostratus, Gymnasticus. In: Philostratus, Heroicus; Gymnasticus; Discourses 1 and 2. Ed. & Transl. by J. Rusten & J. König (2014). London: Harvard University Press.
• Platón, Zákony. Překl. F. Novotný (2016). Praha: Oikoymenh.
• Platón, Ústava. Překl. F. Novotný (2017). Praha: Oikoymenh.
• Řecká lyrika. Překl. F. Stiebitz (1954). Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění.

• Crowther, N. B. (2007). Sport in Ancient Times. Westport & London: Praeger. 184 p.
• Decker, W. (1995). Sport in der griechischen Antike. Vom minoischen Wettkampf bis zu den Olympischen Spielen. München: C. H. Beck. 244 p.
• Drees, L. (1968). Olympia: Gods, Artists and Athletes. London: Pall Mall Press. 194 p.
• Frel, J. (1952). Klasické řecké sochařství. Praha: Orbis. 220 s.
• Gardiner, E. N. (1930). Athletics of the Ancient World. Oxford: The Clarendon Press. 246 p.
• Golden, M. (2005). Sport in the Ancient World from A to Z. London: Taylor & Francis e-Library. 185 p.
• Grexa, J. (2009). Přehled světových dějin sportu. Brno: Masarykova univerzita. 72 s.
• Grexa, J. & Strachová, M. (2011). Dějiny sportu: Přehled světových a českých dějin tělesné výchovy a sportu. Brno: Masarykova univerzita. 236 s.
• Harris, H. A. (1972). Sport in Greece and Rome. London: Thames and Hudson. 288 p.
• Kouřil, J. (2015). Antická tělesná cvičení a systémy výchovy jako inspirativní ideje výchovy k rytířství. Rigorózní práce. Univerzita Palackého, Fakulta tělesné kultury, Olomouc. 289 s.
• Kouřil, J. (2015). K problematice antického pentathlonu. In: Suchý, J. et alii (Eds.). Scientina Movens 2015 : Sborník příspěvků z mezinárodní studentské vědecké konference. Praha: Fakulta tělesné výchovy a sportu, Charles University. S. 117–126.
• Kössl, J. et alii (1982). Malá encyklopedie olympijských her. Praha: Olympia. 616 s.
• Kyle, D. G. (2007). Sport and Spectacle in the Ancient World. Malden: Blackwell Publishing. 404 p.
• Scheiner, J. E. (1891). Dějiny cvičení tělesných, díl I: Tělesná cvičení ve starém věku. Praha: own edition. 250 s.
• Schöbel, H. (1965). Olympia und seine Spiele. Leipzig: Sportverlag. 190 p.
• Miller, S. G. (2004). Ancient Greek Athletics. New Haven and London: Yale University. 288 p.
• Newby, Z. (2006). Athletics in the Ancient World. London: Bristol Classical Press. 112 p.
• Olivová, V. (1979). Lidé a hry: Historická geneze sportu. Praha: Olympia. 608 s.
• Olivová, V. (1988). Sport a hry ve starověkém světě. Praha: Artia. 208 s.
• Potter, D. (2012). The Victor’s Crown: How the Birth of the Olympics and the Rise of the Roman Games Changed Sport For Ever. London: Quercus 416 p.
• Reitmayer, L. (1977). Přehled vývoje tělesné výchovy ve světě. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 200 s.
• Sábl, V. (1968) Hrdinové antických olympiád: Olympijské příběhy a pověsti. Praha: Olympia. 448 s.
• Sábl, V. (1960). Od Olympie k Římu 1960: Z dějin olympijských her. Praha: Sportovní a turistické nakladatelství. 352 s.
• Sábl, V. (1980). Olympijské pověsti a příběhy. Praha: Olympia 208 s.
• Tyrš, M. (1968). Hod olympický. Praha: Olympia. 64 s.
• Zamarovský, V. (2003). Vzkříšení Olympie. Praha: Euromedia Group – Knižní klub – Erika. 260 s.

• https://web.archive.org/web/20190806215901/https://webcentrum.muni.cz/ff-anticka-spolecnost/akce/anticke-dny