Pekingský palácový psík

Pekingský palácový psík pochází z Číny a je bezesporu jedním z nejstarších psích plemen vůbec.[1]. Chovali jej pouze v panovnických rodinách a měl pro ně velkou cenu.[2] Za zakladatelku chovu těchto psů je považována císařovna Cch´-si.[3] V palácích nebyli chování pouze jen jako společníci, ale i jako ostražití hlídači.

Do Evropy, konkrétně do Anglie, se toto plemeno dostalo až v roce 1860 a získalo si zde velkou oblibu. Již před tímto datem se ale Evropané snažili o dovoz pekinézů, Číňané jim to většinou dovolili, ale žádný z těchto psů cestu nepřežil, jelikož jim sami jejich majitelé před cestou dali do jídla skleněné střepy.[4] Jednalo se o jednoho psa a čtyři fenky. Na jejich importování z Číny do Anglie měl zásluhu George Brown, který i později zařizoval několik importů.[3]. V 70. letech ale v Evropě začal úhyn mladých jedinců, jen téměř každý druhý pes se dožil pěti let.[3] Většina těchto psů umírala kvůli příbuzenskému křížení, jelikož chovná základna byla jen malá. V současné době je plemeno značně rozšířené po celé Evropě, Asii i Americe, nejpočetnější je v Anglii a Francii.

Pekinézové jsou přátelští, milí a hraví psi. Dokážou být ale i tvrdohlaví a jsou žárliví. Jsou důstojní a temperamentní. Jen málokdy je lze vycvičit, celkově je jen málo psů tohoto plemene, kteří se někdy nějaké povely skutečně naučili.[4] Potřebuje vlídnou a laskavou výchovu bez fyzických trestů. Najde si jednoho člena rodiny, kterého pak respektuje. Je to dobrý hlídač a na jakékoliv zvuky či kolemjdoucí upozorňuje štěkotem. Je odvážný a nebojácný, i když případného zloděje by neodstrašil. S jinými psy vychází dobře a je možné chovat je ve větších smečkách. Jiných zvířat, hlavně pak těch větších vzrůstem, se často bojí a nevychází s nimi. Děti má rád a leckteré jejich hrátky přetrpí. K cizím se chová odtažitě a je vůči nim ostražitý, časem si ale i k nim najde cestu. Je poměrně klidný.

Srst pekinéze je rovná a dlouhá, nestříhá se. Vyžaduje časté pročesávání, ale je samočistící, proto časté mytí vodou není potřeba. Pekinézové jsou velice citliví na vysoké teploty a není vhodné je jim vystavovat. Pokud je pes chován v suchém a teplém prostředí, časem se své dlouhé srsti zbaví, nechá si jen krátkou srst o jednom centimetru a dlouhá mu již nikdy nenaroste.[5]

Vyžaduje laskavou a vlídnou výchovu, fyzické tresty na něj neplatí. Cvičí se těžko a i v dospělosti většina těchto psů zvládá jen základní povely. Jen těžko snáší samotu. a nejspokojenější je s majiteli uvnitř domu či bytu, rozhodně se nehodí pro celoročně venkovní pobyt.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Pekingský palácový psík na Wikimedia Commons
• Brotánková, Zuzana Reprodukční proces - Výběr chovného páru^{[nedostupný zdroj]}
• Brotánková, Zuzana Reprodukční proces - Pohlavní cyklus a krytí^{[nedostupný zdroj]}
• Brotánková, Zuzana. Reprodukční proces - Březost a krytí^{[nedostupný zdroj]}
• Brotánková, Zuzana. Reprodukční proces - Péče o štěňata^{[nedostupný zdroj]}
• Brotánková, Zuzana Výstavní příprava pekinéze^{[nedostupný zdroj]}