Parvovirus B19

Parvovirus B19 je členem erytro-virů, které byly pojmenovány kvůli výraznému tropismu pro prekurzorové buňky erytroidů. Jedná se o jednovláknový neobalený DNA virus a jeden z nejmenších virů, o nichž je známo, že infikují buňky savců. Parvovirus B19 je geneticky stabilní a sekvenované izoláty vykazují nízkou variabilitu v rozmezí několika procent pro dva kapsidové proteiny VP1 a VP2 a ještě nižší variabilitu pro nestrukturní protein NS1. Rozdíly v klinických projevech infekce Parvoviru B19 nebyly vysvětleny variabilitou jeho sekvencí.[3]

Virion se skládá ze 60 kopií kapsomeru, do kterého jsou zabaleny negativní i pozitivní řetězce DNA. Rentgenová krystalografie ukázala, že povrch Parvoviru B19 je významně odlišný od povrchu jiných parvovirů tím, že postrádá výrazné hroty na trojnásobných ikosahedrálních osách zapojených do rozpoznávání hostitele a antigenu. Omezený obsah DNA a nepřítomnost lipidového obalu činí Parvovirus B19 extrémně rezistentním na fyzikální inaktivaci. Virus je stabilní při teplotě 56 °C po dobu 60 minut. Inaktivace viru může být dosažena pomocí formalinu, propiolaktonu nebo gama záření.[2]

Parvovirus B19 je běžný virus, který se šíří po celém světě a séroprevalence (počet osob v populaci, kteří mají pozitivní test na onemocnění tímto virem) se s věkem zvyšuje. Byl objeven u 15% předškolních dětí, 50% mladších dospělých a přibližně u 85% starších lidí vykazuje sérologické důkazy o minulé infekci. V rozvojových zemích se ukázalo, že séroprevalence je mírně vyšší, pravděpodobně kvůli špatným a přeplněným živým standardům, zatímco v izolovaných kmenových komunitách jsou hodnoty séroprevalence nižší než 10%. Zdá se, že infekce propůjčuje imunokompetentním hostitelům celoživotní imunitu. I když je séroprevalence vysoká, virémie nebo přítomnost virové DNA je u zdravých jedinců vzácná.[3] Výskyt infekce vykazuje sezónní výkyvy v mírném podnebí, které jsou častější v zimě a na začátku jara .[4]

Epidemie jsou zaznamenávány v intervalech přibližně 3–4 let. Parvovirus B19 se běžně do lidského organismu dostane dýchacími cestami, ale může se také přenášet z matky na plod, také pomocí transplantace kostní dřeně a orgánů a transfuzí krve.[5] Protože většina infekcí se vyskytuje u dětí ve věku 5–15 let, jsou ohroženými rodiče dětí v této věkové skupině. Inkubační doba je 4–15 dní.[3]

Dítě postižené pátou nemocí

Většina osob s infekcí Parvovirem B19 je asymptomatická nebo vykazuje mírné, nespecifické příznaky podobné nachlazení, které s virem nesouvisí. Mezi klinické stavy spojené s infekcí však patří pátá nemoc, artropatie, přechodná chudokrevnost, chronická aplazie červených krvinek, papulopurpurický syndrom ponožek a rukavic a hydrops plodu. Podmínky předpokládané jako souvislost s infekcí Parvovirem B19 zahrnují encefalopatii, epilepsii, meningitidu, myokarditidu, dilatační kardiomyopatii a autoimunitní hepatitidu.[2]

Pokud je přítomen erythema fectiosum (pátá nemoc), klinická diagnóza může být provedena bez laboratorního testování. Je-li nutná laboratorní testování, je třeba potvrdit dva typy diagnostických testů infekce Parvovirem B19. Jedná se o testování specifických protilátek proti B19 a testování virové DNA.[2]

Obecně je erythema fectiosum omezena a sama o sobě nevyžaduje léčbu. Pacienti s artropatií (onemocnění kloubů) mohou vyžadovat nesteroidní protizánětlivé léky. Pacienti s přechodnou chudokrevností mohou vyžadovat transfuzi erytrocytů, zatímco se kostní dřeň zotavuje. Chronická aplazie červených krvinek, pokud je závažná, může vyžadovat intravenózní léčbu imunoglobulinem. Tato léčba může zlepšit příznaky anémie, ale může vyvolat vyrážku nebo artropatii. Intravenózní imunoglobulin byl také použit v několika závažných onemocnění. Byla vyvinuta vakcína, která však doposud není k dispozici.[1]