Paradox slabého mladého Slunce

Skleníkový efekt oxidu uhličitého mohl zvýšit teplotu natolik, že by voda na Zemi mohla být v kapalném stavu. Uvažovalo se o parciálním tlaku oxidu uhličitého 10 atmosfér.[2] Později se ukázalo, že tlak oxidu uhličitého byl pod 1 atmosférou,[3] a tak nedostatečný. Mohl za tím být ale metan.[4] Také nižší albedo díky mrakům a většímu podílu moří mohlo teplotu Země ovlivnit.[5]

V minulosti byl tepelný výkon Země, který je způsoben radioaktivním rozpadem prvků, větší než v současnosti.[6] Muselo by však jít o vliv většího geotermálního gradientu a nikoli pouze o přímý vliv vyzařování tepla ze Země.

Větší slapový ohřev Země v minulosti z důvodu Měsíce, který byl blíže.[7] Oteplení slapovým ohřevem by však dosáhlo maximálně jen 5 °C v době formování Měsíce, ale je třeba vysvětlit teploty vyšší i o více než 10 °C než předpovídá model vývoje Slunce.[8]

Standardní model Slunce nemusí být správný a Slunce mohlo být v minulosti aktivnější. Napovídají tomu například meteority,[9] ale i slabší kosmické záření na Zemi, které muselo aktivnější Slunce více odvracet.[10] Řešilo by to i problém s tekutou vodou na Marsu, k čemuž tam skleníkové plyny nestačí. Slunce mohlo být zpočátku o pár procent hmotnější, jeho energetické ztráty větší a Země k těžšímu Slunci blíže.[11] Větší ztráty vyžaduje i zpomalení rotace Slunce[12] a naznačuje to i současná helioseimologie, že hmotnost Slunce mohla být původně o 7 % větší.[13] To vyžadovalo masivní sluneční vítr.[14]