Paleopatologie
Paleopatologie je oborem na pomezí humánní a částečně i veterinární medicíny, antrolologie, pomocných věd historických a dějin lékařství. Paleopatologie se zabývá studiem chorobných změn konkrétních jedinců žijících v minulosti a naopak změnami klinického průběhu chorob během minulosti. Širší pojetí paleopatologie pak zahrnuje nejen lidská onemocnění v průběhu historických epoch, ale i studium chorobných změn např. dávno vymřelých živočichů.
Metody paleopatologie
Paleopatologie využívá analýzu všech dostupných pramenů. Celkový obraz je vytvářen na základě více pramenů.
Analýza písemných pramenů
Při analýze písemných pramenů paleopatolog úzce spolupracuje především s historikem, nejlépe s historikem specializovaným na dějiny lékařství. Vymezení konkrétní choroby, konkrétních znaků i konkrétních léčebných postupů se totiž v průběhu věků měnilo, takže nepoučeným použitím dnešního významu může dojít ke značnému posunu slov. Při analýze se nevychází jen ze starých lékařských spisů, ale stejný význam mají i kroniky, zejména pokud kronikář podrobně popisuje výstřední osobnost, vážné onemocnění nebo poslední okamžiky panovníka nebo jiné významné osoby.
Ikonografická analýza
Ikonografická analýza, tedy studium obrazů, může přinést některé cenné informace. Na druhou stranu může být ikonografie zavádějící, protože palologie je často znázorněna jen schematicky u osob v pozadí, pokud jde o portrét, může být tendence projevy onemocnění spíše potlačit.
Analýza tělesných pozůstatků
Nejčastější zdrojem poznatků je analýza kosterních pozůstatků. Na sketelu lze analyzovat především traumatické změny, např. analýzou lebky bylo zjištěno, že Jan Žižka přišel o jedno oko ještě v dětství. Na kostech se mohou projevit i poruchy během růstu, např. analýzou kosterních pozůstatků Václava II. bylo potvrzeno, že v dětství skutečně těžce fyzicky strádal a trpěl podvýživou. Kostní materiál lze analyzovat i toxikologicky a tím odhalit některé anorganické jevy, např. u římských legionářů byla prokázána chronická otrava olovem, zřejmě z olověných vodovodů. V kostech lze zachytit i ložiska některých patologických procesů, především kostní tuberkulózy a nádorových metastáz.
Pokud se náhodou nebo záměrně dochovají mumifikované (vysušené) ostatky, lze si udělat i rámcovou představu o případné patologii měkkých tkání. Jen výjimečně se zachovávají ostatky ještě komplexnější, např. díky utopení v bažině nebo zamrznutí do ledu. Někdy je možné takovéto zbytky měkkých tkání zpracovat i histologicky.
Ke studiu fyzických pozůstatků se s úspěchem používá medicínských zobrazovacích metod, především běžných rentgenů a počítačové tomografie.
Odkazy
Související články
Literatura
- HORÁČKOVÁ, L.; STROUHAL, E.; VARGOVÁ, L. Základy paleopatologie. Brno: CERM, 2004. (Panoráma biologické a sociokulturní antropologie). ISBN 80-7204-274-2.
- STROUHAL, E.; NĚMEČKOVÁ, A. Trpěli dávní lidé nádory? Historie a paleopatologie nádorů, zvláště zhoubných.. Praha: Karolinum, 2008. ISBN 978-80-246-1481-6.
- LESNÝ, I. Zpráva o nemocech mocných.. Praha: Horizont, 1984. 40-036-84.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu paleopatologie na Wikimedia Commons - LESNÝ, I. Nemoci mocných - Habsburkové. Sanquis. 2002, čís. 22, s. 80. Dostupné online.
- LESNÝ, I. Nemoci mocných - Habsburkové (pokračování z minulého čísla). Sanquis. 2002, čís. 22, s. 68. Dostupné online.
- VLČEK, E. Syfilis v Čechách. Paleopatologické doklady výskytu v 2. polovině 2. tisíciletí. Vesmír. 1996, roč. 75, čís. 2, s. 78–87. Dostupné online.
- STROUHAL, E.; NĔMEČKOVÁ, A. Zdravotnické noviny. 2006, roč. 55, čís. 33–34. Dostupné online.[nedostupný zdroj]
