Přechodný program

Tak zvaný Přechodný program[1], spis Lva Trockého z roku 1938[2], představuje jeden z nejdůležitější programových dokumentů a politických platforem trockismu a trockistického hnutí. Spis byl přijat na zakládajícím kongresu Čtvrté internacionály 1938 poblíž Paříže.

Text vychází ze zjištění, že dělnická třída v důsledku desorientace vývoje minulých let nenahlíží nutnost radikálních revolučních změn, že je nutno „najít most mezi současnými požadavky a socialistickým programem revoluce“:

„Klasická sociální demokracie, fungující v epoše progresivního kapitalismu, rozdělovala svůj program do dvou na sobě nezávislých částí: minimálního programu, jež se omezoval na reformy uvnitř buržoazní společnosti, a maximálního programu, který sliboval nahrazení kapitalismu socialismem v neurčité budoucnosti. Mezi minimálním a maximálním programem neexistoval žádný most. A vskutku sociální demokracie žádný takový most nepotřebovala, jelikož slovo socialismus se používalo pouze pro sváteční řečnění. Kominterna se vydala na cestu následování sociální demokracie, a to v epoše úpadku kapitalismu: když obecně nemohla být ani řeč o systematických sociálních reformách a zvýšení životní úrovně mas; v době, kdy každý vážný požadavek proletariátu a dokonce každý vážný požadavek maloměšťáctva nutně přesahuje meze kapitalistických majetkových vztahů a buržoazního státu.“[3]

Oproti tomu, argumentuje Trockij, leží strategický úkol Čtvrté internacionály „nikoliv v reformování kapitalismu, ale v jeho svržení.“ Trockij se přitom může odvolávat na konkrétní zkušenosti v Evropě z předcházejících období, zejména pak politiku tzv. Lidové fronty:

„Velká vlna okupačních stávek ve Francii, zejména během června 1936, ukázala jednoznačnou připravenost proletariátu svrhnout kapitalistický systém. Nicméně vedoucí organizace (socialisté, stalinisté, syndikalisté) pod praporem Lidové fronty uspěly (alespoň dočasně) v usměrnění a přehrazení tohoto revolučního proudu. […] Definitivní přechod Komunistické Internacionály (Kominterny) na stranu buržoazního pořádku, její cynicky kontrarevoluční úloha po celém světě, zejména ve Španělsku, Francii, ve Spojených státech a ostatních „demokratických" zemích vytvořila dodatečné výjimečné světovému proletariátu obtíže a klestí cestu fašismu. „Lidová fronta" na jedné straně – fašismus na druhé to jsou poslední politické opory imperialismu v jeho boji proti proletářské revoluci.“[4]

Trockij rozebírá i problematiku odborů, závodních výborů, sovětů, požaduje otevření vůči ženám a mládeži apod. V neposlední řadě se zabývá i analýzou charakteru Sovětského svazu. Jeho kritika byrokratizace a stalinizace strany, a tím pádem i celého státu, zůstává po mnoho desetiletí výrazným přínosem a komponentou kritiky stalinismu. Zároveň zde však dementuje své dřívější názory o stranické byrokracii jako společenské vrstvy a dochází tedy k závěru, že se jedná o dělnický stát:

„SSSR vyšel z Říjnové revoluce jako dělnický stát. Státní vlastnictví výrobních prostředků, nutný předpoklad socialistického rozvoje, otevřel možnost rychlého růstu výrobních sil. Avšak aparát dělnického státu podlehl zároveň úplné degeneraci: přeměnil se z nástroje dělnické třídy do nástroje byrokratického násilí proti dělnické třídě a stále více jako zbraň pro sabotování hospodářství země. Byrokratizace zaostalého a izolovaného dělnického státu a přeměna byrokracie v privilegovanou kastu představovala nejpřesvědčivější vyvrácení — nejen teoretické, ale i praktické — teorie budování socialismu v jedné zemi.“[5]

Občas se vyskytující názory, že na textu se podíleli i další trockisté, nebyly nikdy potvrzeny a v archivech Čtvrté internacionály se tento text nachází vždy jen se jménem L. D. Trockého.