Pásové vozidlo

Výhodou pásových vozidel je lepší průchodnost terénem, jelikož pásy mohou překonávat hrbolatý povrch, menší příkopy a zákopy a nesklouznou ani po silně nakloněném povrchu. Pásy mají také podstatně větší plochu než obyčejná kola a tudíž i menší specifický tlak na podložku. Nejtěžší tank druhé světové války, německý Tiger II, měl poloviční tlak na podložku než běžné osobní auto. To je výhoda například na sněhu nebo v bahně, kde by se klasická kola bořila. Na rozdíl od kol pásy nemají tendenci prokluzovat a pásové vozidlo tak může vyvinout větší tažnou sílu.

Mezi nevýhody pásového pohonu patří mnohem složitější konstrukce a tedy i vyšší cena, větší poruchovost, větší spotřeba paliva a menší rychlost. Proto se na velké vzdálenosti pásová vozidla často převážejí naložená na trailer nebo vlak. Pásová vozidla s kovovými články pásů také poškozují zejména asfaltované vozovky. Proto se články pásů opatřují polštářky z tvrdé gumy a zejména u zemědělských strojů se používají i celogumové pásy.

Jedním z konstrukčních problémů pásových vozidel je jejich řízení. Pro změnu směru jízdy musí řidič obvykle přibrzdit a zpomalit jeden z pásů. Pokud ho může úplně zastavit nebo přepnout na zpětný chod, může se vozidlo otočit na místě. Starší konstrukce pásových vozidel používaly dvojí zcela oddělený a odděleně ovladatelný pohon, jiné využívaly dvě oddělené spojky a moderní tanky užívají jeden motor a zvláštní, poměrně složitý diferenciál.

Lehčí vozidla se proto někdy konstruují jako polopásová, kde pásy nahrazují jen zadní kola, kdežto přední kola jsou řiditelná běžným způsobem. Tanky Mark 1 používané během první světové války za sebou zpočátku vlekly velká litinová kola, která byla jedním ze způsobů změny směru jízdy.[1] Schopnost zdolávat překážky je však u polopásového pohonu daleko menší, takže u tanků a samohybných děl se polopásový pohon už nepoužívá.

Pásový pohon objevil už koncem 18. století britský vynálezce R. L. Edgeworth, počátkem 19. století polský matematik Józef Maria Hoene-Wroński a řada dalších. Ve druhé polovině 19. století si jej patentovali například ruský vynálezce F. A. Blinov, ale teprve americký výrobce lesních tahačů A. O. Lombard (1901) a britský výrobce zemědělských strojů Hornby (1905) měli obchodní úspěch. Na použití v zemědělství a lesnictví navázaly pásové stavební a těžební stroje a už za první světové války pancéřovaná vozidla – tanky. Ty prošly do současnosti rychlým vývojem, patří ale stále k nejdůležitějším útočným zbraním. Z nejnovějších aplikací stojí za zmínku sněhové rolby, které slouží jak k zimní dopravě v horách, tak i k upravování lyžařských tras.