Osmihodinový pracovní den

Zavedení 8hodinového pracovního dne byl, spíše než jednorázová změna, dlouhotrvající proces. Prvním^[zdroj?] výrazným mužem, který celkové zlepšení pracovních podmínek, a především 8hodinový pracovní den, propagoval byl Robert Owen, jehož hlavním sloganem již v roce 1817 bylo “8 hodin práce, 8 hodin odpočinku a 8 hodin rekreace“.[2] I přesto, že tuto myšlenku neprosadil, byla začátkem dlouhotrvající pracovní evoluce.

Velmi výrazným milníkem byl začátek května roku 1886. V Chicagu a v dalších městech Spojených států se konaly demonstrace za požadavkem 8hodinové pracovní doby bez snížení platu. Významné je především datum 4. května 1886, kdy bylo zabito při demonstraci výbuchem bomby několik protestujících a policistů.[3] Tento historický okamžik je natolik významný, že již dva roky poté se začal celosvětově oslavovat jako svátek práce, který připadá na začátek zmiňovaného měsíce.

Ačkoliv by se zdály tyto okamžiky pro změnu pracovních podmínek dostačující, vedly v následujících letech pouze k menším změnám. Další poměrně významná změna přišla až roku 1914, kdy automobilová společnost Ford nejenom, že svým zaměstnancům snížila pracovní dobu právě na 8 hodin, zároveň jim také zdvojnásobila plat.[4] Velice překvapivě tyto změny vedly také ke zdvojnásobení zisku a k motivaci ostatních společností zlepšit podmínky svých zaměstnanců.

Konec tohoto dlouhého vývoje se datoval k roku 1938, kdy byla v USA uzákoněna maximální týdenní pracovní doba na 44 hodin, která byla během následujících dvou let snížena na hodin 40.[5] Během následujících let se podobné usnesení přenesli také do Evropy a ostatních států. Dnes již je 40hodinový pracovní týden u většiny nejenom vyspělých zemí normou, a dokonce se začíná uvažovat i o dalším snížení.[6]

Poválečné Československo zažilo velice rychlé vystřízlivění ze slavností po konci války a osamostatnění. Vysoká nezaměstnanost, málo zakázek, růst cen a pokles mezd nakonec vedly k propuknutí demonstrací a protestů.[7] Vše vyústilo k přijmutí mnoha nařízení jedním, z nichž bylo i uzákonění osmi hodinové pracovní doby. Stát tím dal výrazně najevo že mu záleží na pracujících, což se později ukázalo velice důležité. Stanovení nařizovalo maximální počet hodin strávených zaměstnáním na osm hodin denně a čtyřicet osm hodin týdně týkající se všech pracujících jak v soukromé, tak státní sféře, podnikání, živnostech nebo spolcích.

Po přijatém zákoně se ale změnilo mnohem více než, zkrácení pracovní doby na osm hodin denně. Vznikly povinné přestávky, noční chod podniků byl povolen pouze pokud byl nezbytný, děti se nesměly zaměstnávat vůbec dokud nedokončili základní vzdělání a nedovršily 14 let, muži do 18 let a ženy do 16 mohly vykonávat pouze lehké práce. Vše bylo kontrolováno a pokud došlo k porušení zaměstnavatel byl nucen zaplatit pokutu ve vážnějších případech docházelo i k odnětí svobody.[8]