Oortův oblak

Oortův oblak (řidčeji Öpik-Oortův oblak) je hypotetický kulovitý oblak komet na okraji naší sluneční soustavy za Kuiperovým pásem, přibližně 20 000–180 000 AU od Slunce.[1] Mělo by jít o pozůstatek původní planetární mlhoviny,[rozpor] ze které se zformovala sluneční soustava.[2] Jeho existence nebyla prokázána, ale většina astronomů jej považuje za reálný.

Porovnání tvaru Oortova oblaku s tvarem Kuiperova pásu a oběžnou rovinou planet (schéma není v měřítku, naznačuje jen tvary)

Pojmenování

Svůj název nese po nizozemském astronomovi Janu Hendriku Oortovi, který hypotézu o jeho existenci poprvé zveřejnil v roce 1950. Méně užívaný název Öpik-Oortův oblak je pojmenován po estonském astronomovi Ernstu Öpikovi, který existenci takovéhoto oblaku předpověděl v roce 1932.

Vzdálenost
Porovnání velikosti Oortova oblaku s Kuiperovým pásem, dráhou Sedny a drahami planet sluneční soustavy

Poloměr Oortova oblaku nelze přesně určit – přesto panuje konsenzus, že největší část hmoty jeho objektů je soustředěna ve vzdálenosti asi 50 000 AU.[3] Jeho komety se mohou v malé míře vyskytovat již od vzdálenosti 2 000 do 200 000 AU od Slunce, kde již gravitace působení této hvězdy postupně slábne a na objekty Oortova oblaku začínají mít větší vliv okolní hvězdy.

Objekty Oortova oblaku

Oortův oblak je zdrojem kometárních jader, z nichž některé vlivem vzájemného gravitačního působení, díky gravitaci okolních hvězd nebo i vzájemnými srážkami změnily svou dráhu směrem k Slunci. Tyto komety jsou většinou dlouhoperiodické, anebo proletí kolem Slunce pouze jednou. Jejich úhel k ekliptice je náhodný.

Objekty v Oortově oblaku se skládají převážně ze zmrzlé vody, amoniaku a metanu. Počet zdejších objektů se odhaduje na 1 bilion. Jde však o velmi malá tělesa, až na výjimky ne větší než desítky km. Jejich celková hmotnost se odhaduje na 100 hmotností Země.[4]

Planetky

Existuje několik planetek, které jsou obvykle zařazovány do Oortova oblaku, neboť pro zařazení do Kuiperova pásu obíhají v příliš velké vzdálenosti od Slunce. Jsou to především 2000 CR105, 2008 KV42 [5] a Sedna. Vzdálenost Sedny od Slunce, která se pohybuje mezi 76,1 a 892 AU, je mnohem menší než vnitřní poloměr Oortova oblaku, ale je to pravděpodobně důsledek gravitačního působení hvězdy, která kdysi prolétla v blízkosti našeho Slunce.[2]

Extrasolární Oortova oblaka

Obdobné objekty jako Oortův oblak se mohou vyskytovat také u jiných hvězd.[6]

Odkazy

Reference
  1. MORBIDELLI, Alessandro. Origin and dynamical evolution of comets and their reservoirs [online]. arXiv, 2006 [cit. 2008-08-08]. Dostupné online. (anglicky)
  2. Oortův oblak [online]. astro-vesmir.estranky [cit. 2008-12-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-04-15.
  3. SOBOTKA, Petr. Smrtící komety vyslalo Slunce [online]. Český rozhlas Leonardo, 2008-05-07 [cit. 2008-12-14]. Dostupné online.
  4. Glosář Aldebaran [online]. Aldebaran Group for Astrophysics [cit. 2008-12-14]. Kapitola Oortův oblak. Dostupné online.
  5. NOVÁK, Rudolf. Podivný objekt Kuiperova pásu [online]. Instantní astronomické noviny, 2008-09-12 [cit. 2008-12-14]. Dostupné online.
  6. MEIER, Mathias. Alpha Centauri Proxima und das Leben [online]. Final-Frontier.ch [cit. 2009-11-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-08-10. (německy)

Literatura
  • (anglicky) Harold F. Levison, Luke Donnes: Comet Populations and Cometary Dynamics, v Lucy Ann Adams McFadden, Lucy-Ann Adams, Paul Robert Weissman, Torrence V. Johnson: Encyclopedia of the Solar System, 2. vydání, 2007, Academic Press, str. 575–588. ISBN 0-12-088589-1

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.