Onchocerca

Onchocerca gutturosa, filariální hlístice přenášena muchničkami rodu Simulium, byla hlášena ze skotu z mnoha oblastí. Dospělí parazity se objevují zejména mezi dvěma lamelovými částmi šíjového vazu.

O. gutturosa jsou distribuována ve vzoru, který odpovídala v zásadě tomu vyskytujícímu se u O. volvulus infekcí u člověka. Nicméně bylo zjištěno, že O. gutturosa mikrofilárie zahustí ve středu pupeční oblasti, bez ohledu na místo výskytu dospělého parazita. Distribuce mikrofilárií koreluje s preferovaným místem kousnutí Simulium ornatum, běžného vektora O. gutturosa v Británií. Muchničky jsou příliš velké, aby procházení mezi chloupky a dosáhli povrchu kůže a příliš malé, aby jejich ústní ústrojí proniklo mezi chlupy. Proto preferují oblast pupku.

Zatím nebyly zaznamenány žádné významnější patologické změny spojené s parazity O. gutturosa.

Tento parazit je původcem onchocerkózy psů a koček, u kterých se vyskytuje buď v akutní, nebo chronické formě. Vyznačuje se nodulární lézemi v oblasti očí spojených s infekcemi (tj. Zánět spojivek, oční fotofobie, otoky, slzení, výtok, exopthalmia). No v oblastech s epidemickým výskytem Onchocerca Lupi mohou být paraziti izolovány i z kožních sedimentů zjevně zdravých jedinců, proto psi s viditelnou oční infekcí představují jen malé procento infikované populace.

Onchocerca Lupi nepředstavuje ohrožení pro člověka, ale byly zaznamenány případy nakažení člověka Onchocerca Lupi (první případ byl zaznamenán v Turecku).

Onchocerca volvulus je nebezpečný parazit člověka a několika dalších druhů primátů (nakažených je více než 30 milionů lidí) v oblastech Afriky, Arábie, Guatemaly, Mexika, Venezuely a Kolumbie. Dospělci jsou lokalizováni ve větším množství v nodulech zvaných onchocerkomy, zjevných jako podkožní boule. Hlavním patogenním agens jsou mikrofilárie vyskytující se v kůži. Vektorem jsou některé muchničky rodu Simulium, které jsou svou biologií vázané na vodu, proto se onchocerkóza vyskytuje především v říčných oblastech, odtud taky pochází název říční slepota.

Dospělí červi se nacházejí pod kůží ve formě cyst. Pokud se vyskytují v kostech, nebo v kloubech vytvoří permanentní uzlík. Umístění těchto uzlíků se liší na základě geografické polohy. V Africe se většina infekcí vyskytuje pod pasem, zatímco v centrální Americe většinou v horní části těla. Toto umístění odpovídá preferencím vektora (mikrofilárie se koncentrují na místech, kde dojde k bodnutí hmyzem). Nesvlečené mikrofilárie zůstávají v kůži, kde mohou být nasáty vektorem (černou mouchou Simulium). Ústní ústrojí vektoru není přizpůsobeno na hluboké bodnutí, jejich potrava se skládá z tkáňového moku obsahujícího velký počet mikrofilárií. Po nasátí černou muškou mikrofilárie migrují do oblasti svalů hrudníku. Tam se vyvinou až do L3 stádia, které je infekční. Pak se přesouvají do labia mušky, odkud mohou nakazit nového hostitele při dalším saní.

Příznaky onchocerkózy odrážejí vývojové stádium parazita a stupeň imunitní odpovědi hostitele. Klinické projevy jsou velmi variabilní.

Příznaky onchocerkózy se nezobrazí až kým larvy L3 nedozrají na dospělé červy. Příznaky se v průměru objevují mezi 9 měsíců až 2 roky po počátečním infikování.

V časných stádiích infekce může docházet ke generalizovanému svrbění, které může být velmi závažné. Může být přítomna bradavičkovitá vyrážka (anglicky onchodermatitis), při chronické infekci trvající několik let může vést ke lichenifikací, ztrátě elasticity kůže, atrofií a depigmentaci.

Svědění očí, zarudnutí, nebo světloplachost mohou být časné příznaky oční onchocerkózy. V průběhu let zjizvení postupuje a může způsobit zhoršení zraku a nakonec i oslepnutí. Akutní zánět očního nervu je méně častý, ale může také způsobit oslepnutí.

Může dojít ke ztrátě hmotnosti a generalizované myalgii (svalové bolesti).

Zrak hraje důležitou roli v chování muchniček. U samic jsou jednotlivé části (ommatida), z nichž jsou složeny oči velmi malé (10 až 15 mikrometrů). U samců jsou oči mnohem větší. Krátké antény připomínající rohy jsou u obou pohlaví stejné, složené z malých diskovitých segmentů. Nejčastější počet těchto segmentů je 11. Palpy jsou podstatně delší než sosák a nesou na třetím článku velké smyslové orgány. U samců a málo druhů samic, které nekoušou, mandibuly a maxilly nejsou ozubené. Samci se liší od samic větším hrbem na hrudníku, většími narudlými očima a štíhlejším zadečkem.

Křídla jsou krátké, široké, bezbarvé a transparentní. Žilkování je charakteristické, s dobře vyvinutou radiální žilou podél předního okraje. I přes svůj slabému vzhledu, jsou křídla vysoce efektivní a v bezvětří jsou muchničky schopny létání mnoho kilometrů.

Zadeček se skládá z 8 segmentů, poslední tři, které uskladňují genitálie, nejsou velmi viditelné.

Délka životního cyklu se liší podle druhu a okolních podmínek. V mírných oblastech druhy mohou mít jednu generaci za rok, zatímco u tropických druhů se vyskytuje kontinuální množení.

Vejce, larvy a kukly se nacházejí jen v tekoucí vodě. Výskyt je celosvětový, chybí jen na pouštích a několika izolovaných ostrovech.

Vajíčka jsou obyčejně kladena v dávkách 200-300, na objektech v blízkosti tekoucí vodou nebo přímo do vody nebo na povrchu. Vejce jsou buď hozeny přímo do vody a klesnou ke dnu, nebo jsou položeny na vznikající objekty v blízkosti vodní hladiny, kde jsou přímo obmývané vodou. Komunální vaječné hmoty můžou být vytvořeny několika samicemi kladoucími v těsné blízkosti, a existují určité důkazy, že gravidní samice mohou být přitahovány k vajíčkám stejného druhu, pravděpodobně na základě přítomnosti feromonů. Samičky několika druhů pronikají až do hloubky 15 cm pod vodní hladinou, aby nakladly vajíčka na ponořené substráty.

Z vajíčka se vylíhne larva, která má výraznou sklerotizovanou hlavu s párem, jednoduchých očí a protáhlým tělem tvaru přesýpacích hodin. Larva přilepí hedvábnou pavučinu na substrát, která pokračuje do hedvábného vlákna, na kterém je larva unášena po proudu a hledá vhodný objekt, na nějž by se usadila. Larvy obvykle zůstávají v blízkosti povrchu vody, obvykle se nacházejí v hloubce menší než 300 mm (kromě některých velkých říčních druhů, které mohou být nalezeny v hloubce několika metrů).

Hlava a hrudník z kukly jsou sloučeny do hlavohrudě se segmentovaným zadečkem. Hlavohruď nese dvojici podlouhlých, rozvětvených žáber. Tvary kokonu a žábry jsou důležitými znaky v identifikaci druhů.

Kukla, který nepřijímá potravu, postupně tmavne ako se dospělec uvnitř vyvíjí. Na konci vývoje se obal kukly roztrhne. Dospělec plave na povrch v bublině vzduchu a je buď okamžitě schopen letu, nebo vyleze na objekt, aby dosáhl vzduchu.

Dospělci se vyskytují převážně ve dne, v závislosti na světle a teplotě.