Obléhání Eretrie

V roce 500 př. n. l. se Perská říše – s pomocí Iónských Řeků pod vedením Aristagora a části naxoských exulantů – pokusila obsadit ostrov Naxos.[1] Útok však selhal, protože obyvatelé Naxosu byli předem varováni perským admirálem Megabatem, který se předtím s Aristagorem nepohodl.[2] Neúspěch přirozeně dopadl na Aristagora, který byl jediným vysoce postaveným Řekem v perské výpravě. Ztráta přízně perského dvora ho následně vedla k vyvolání revoluce Iónských měst proti perské nadvládě.[3]

Aby získal pro svou revoltu podporu, vydal se Aristagoras na pevninské Řecko. Jako první navštívil Spartu, kde však její král Kleomenes I. odmítl povstání materiálně podpořit.[4] Následně se vydal do Athén a Eretrie, která se mu rozhodla pomoci dvaceti a pěti loděmi.[5] Eretrijci a Athéňané se podíleli na iónském obléhání Sard, ale po opuštění města bylo iónské loďstvo poraženo v bitvě u Efezu.[6] Tento debakl následně vedl ke stažení aténských a eretrijských posil z Malé Asie zpět domů.[7] V roce 494 př. n. l. byli Iónové na hlavu poraženi v bitvě u Ladé a Aristagoras padl v boji proti Thrákům po útěku z Iónie do Thrákie.[8]

Triéra: hlavní typ lodě používané Řeky i Peršany

Dareios I. se chtěl Eretrii, Athénám a Naxosu pomstít za pomoc, kterou poskytli vzbouřeným Iónům. Řeckou kampaň však musel odložit až do doby, než se mu podařilo potlačit náhlou revoltu v Thrákii a Makedonii. V roce 492 př. n. l. Dareios poslal svého zetě a zároveň synovce Mardonia na vojenskou výpravu, jejímž cílem bylo podmanit si severní Řecko a pak obsadit Eretrii a Athény. To by poskytlo Peršanům základnu, z níž by mohli zaútočit na Peloponés. Výprava však skončila katastrofou, když v bouři u poloostrova Athos přišla o většinu svých lodí.[9] Armáda pod Mardoniovým vedením zvládla podmanit si Thrákii a z Makedonie udělat vazalský stát Perské říše. Thrácká kampaň však byla finančně náročná a Mardonius sám, ačkoli zvítězil, byl raněn v jednom z útoků a byl tak nucen vrátit se zpět do Asie.[10]

Dareios vyslal do Řecka vyslance požadující "zem a vodu", symbol kapitulace. Většina ostrovů se podřídila, zejména z důvodu perské dominance na moři. Podobně se rozhodl i větší počet městských států na Peloponésu, ale v Athénách byli vyslanci vhozeni do jámy. Podobnou "odpověď" dostali i ve Spartě, kde skončili ve studni. Tak skončil podle Hérodota Dareiův poslední pokus podmanit si Řeky diplomatickou cestou.

V roce 490 př. n. l. vypravil Dareios flotilu 600 lodí a armádu o síle 20 až 60 000 mužů. Vojáci byli z Levanty, Persie, Médie, Sýrie, Arménie, Iónie a Kypru. Veliteli této vojenské síly byli médský admirál Dátis a Dareiův synovec Artafernes, jehož otec sponzoroval útok na Naxos před deseti lety.[11] Části loďstva velel Hippias, bývalý athénský tyran, který byl v roce 508 př. n. l. svržen a vyhnán z města. Hippiovi byl – jako odměna za spolupráci a podporu poskytnutou Peršanům – slíben guvernérský post aténské oblastí. Flotila, která se skládala zejména z fénických a iónských lodí, se setkala s armádou v Kilíkii a odtud se plavila na Samos.[12] Odtud pokračovala do Ikarie a následně – tentokrát úspěšně – zaútočila na Naxos.[13]

Po dobytí Naxosu se Peršané plavili z ostrova na ostrov, kde dělali vojenské odvody pro svou armádu.[14] Brzy dosáhli Euboie a požadovali vojáky od města Carystus.[14] Město však podporu Peršanům odmítlo, protože nechtělo být zataženo do vojenské kampaně proti svým sousedům – Eretrii a Athénám.[14] Krátké obléhání však donutilo obyvatele se podrobit a poskytnout vojáky do rostoucí perské armády.[14] Další "zastávkou" na cestě byla Eretria.

Hoplít byl těžkou pěchotou Řeků a hlavním typem vojáka.

Když Eretrijci zjistili, že k nim míří perská flotila, obrátili se se žádostí o vojáky na Athény.[6] Athénská vláda ochotně poslala 4 000 mužů z Chalkidy, která také ležela na ostrově Euboia.[6] Když však Athéňané předstoupili před vládce Eretrie Aeschinea, ten jim řekl, aby se vrátili domů – nechtěl, aby byli zničeni spolu s městem.[6] Athéňané uposlechli jeho radu, odpluli do Oropusu a tak se zachránili.[15]

Mezitím se obyvatelé Eeretrie rozdělili na 3 skupiny: první se chtěla vzdát Peršanům, druhá uprchnout do hor a třetí chtěla bojovat.[6] Když se Peršané vylodili v oblasti, Eretrijci se nakonec rozhodli pro boj.[15] Jejich strategií bylo bránit hradby; nechtěli se s Peršany setkat na moři nebo v otevřeném boji.[15] Perská armáda město obklíčila a zahájila útok. Boj byl zuřivý a obě strany utrpěly těžké ztráty.[15] Po šesti dnech tvrdých střetů dva významní obyvatelé, Euforbus a Filagrus, otevřeli dobyvatelům brány města.[15] Jakmile se Peršané dostali do města, začali rabovat a podpalovat chrámy a svatyně, jako odvetu za vypálení svatyň v Sardách.[15] Všichni obyvatelé byli vzati do otroctví, tak jak to přikázal Dareios.[15]

Athénský námořní spolek a Eretria

Peršané zůstali v Eretrii šest dalších dní.[16] Pak naložili zajatce na lodě a vysadili je na ostrově Aegilia. Následně se odpluli k Marathónu v Attice, jak jim to poradil Hippias[17] – odtud plánovali útok na Athény. Když se Athéňané o jejich plánech dozvěděli, vytáhli se svou armádou v počtu 10 000 mužů a 1 000 platajských spojenců k přímému střetu s Peršany u Marathónu a v následné bitvě je porazili.[18] Ustupující perská armáda utekla na své lodi, naložila Eretrijce[19] a plavila se kolem zálivu Sounion v pokusu vylodit se v blízkosti Athén dříve, než se stihne jejich armáda vrátit do města.[18] Když však dosáhli Faleron, viděli, jak aténská armáda táhne zpět k městu, což je přimělo přehodnotit svůj úmysl a vrátit se zpět do Malé Asie.[20]

• Počty vojáků a lodí – jejich skutečný počet je nejasný. Hérodotos tvrdí, že Peršané měli 600 triér a neznámý počet transportních lodí. Starověké zdroje uvádějí, že kampaně se zúčastnilo 200 až 600 000 perských vojáků. Moderní zdroje odhadují skutečný počet na 20 až 60 000 mužů, 300 triér a 300 transportních lodí. Alan Lloyd tvrdí, že počet triér byl 600 a domnívá se, že armáda měla přibližně 30 000 vojáků (50 na jednu triéru).
• Eretria – Eretria byla malé město dokonce i na řecké poměry a nemohla postavit armádu nebo loďstvo srovnatelné s perským.

• Bradford, Ernle (1980): Thermopylae: The Battle For the West. USA: Da Capo Press. ISBN 0-306-81360-2
• Herodotos, anglický preklad Robin Waterfield, (1998): The Histories. New York: Oxford University Press. ISBN 0-19-282425-2
• Herodotos (1920): Herodotos, anglický preklad A. D. Godley
• Lloyd, Alan (2004): Marathon: The Crucial Battle That Created Western Democracy, Souvenir Press, ISBN 0-285-63688-X

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Obliehanie Eretrie na slovenské Wikipedii.