Obiter dictum

Obiter dictum (lat. „řečeno na okraj“, mn. č. obiter dicta) je ta část rozhodnutí, která shrnuje další argumenty a která není autoritativní. Je uváděna pouze pro dokreslení a může mít v případě, že je součástí zrušovacího rozhodnutí, význam jako vodítko pro další rozhodování soudu nižší instance.

Příklad: „Kasační stížnost byla podána opožděně (= ratio decidendi), avšak nemohla by zřejmě uspět ani v případě, že by byla včasná, neboť stěžovatel se domáhá rozhodnutí ve věci, jež je vyňata z pravomoci soudů (= obiter dictum).“

V precedenčních systémech je závaznou částí precedentu pouze ratio decidendi, argumentace obiter dictum precedenční účinky nemá.[1]

Druhy

Podle právníka Davida Kosaře se obiter dicta používají hlavně v těchto případech:

  1. "vyjádření názoru soudu (který cítí potřebu vytvořit do budoucna jasné vodítko) na spornou otázku v případě, kdy se k meritu věci nedostal, např. kvůli tomu, že věc byla zamítnuta již z procesních důvodů;
  2. když soud považuje za nutné reagovat na konkrétní námitku účastníka (jednu z mnoha), i když kauza byla rozhodnuta již na námitce předchozí;
  3. když soud chce osvětlit kontury svého rozhodnutí tím, že poukáže (v obiter dictu) na případy, ve kterých by rozhodl opačně;
  4. když si soud není jistý v kramflecích, a proto uvádí dodatečné důvody pro ospravedlnění závěru, ke kterému došel;
  5. prokázání erudice a rozhledu soudce (někdy přecházející až v exhibicionismus)."[2]

Reference
  1. Viktor Knapp: Teorie práva, 1. vydání. Praha, C.H.Beck, 1995, str. 99
  2. David Kosař: diskuzní příspěvek v článku Temporální působení práva Společenství ad absurdum?, jinepravo.blogspot.com, 12.3.2008

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.