Neuroekonomie

Nejprve je do krve vpraven radioaktivní izotop vyzařující pozitrony. Je-li izotop navázán kupř. na cukr, je transportován k tkáním, které v daném časovém okně potřebují energii, dojde tedy k místní akumulaci radioaktivní látky, jež při své anihilaci vydá záření, které je detekováno přístrojem. Lze tedy funkčně zobrazit dynamiku přísunu krve různým oblastem (mozku).

Obecně využívá podobného principu jako PET a zobrazuje prostorové rozložení podané radioaktivně označené látky v těle.

Detekují pomocí silného magnetického pole mj. změny úrovně průtoku okysličené krve. Opět při odůvodněném předpokladu, že vyšší aktivita určité oblasti mozku vyžaduje vyšší přísun energie a neurony získávají energii z kyslíku a cukru, lze očekávat, že nárůst průtoku krve v určité oblasti je spjat s nárůstem aktivity právě této oblasti.

Dokáže v relativně omezeném místě uniformně aktivovat mozkovou tkáň (dojde k depolarizaci akčního potenciálů v neuronech), čímž vyvolá časově omezené „vypnutí“ dané tkáně. rTMS využívá opakování signálů, což vyvolá dlouhodobější efekt (v závislosti na užité frekvenci a intenzitě lze u příslušné mozkové tkáně zvyšit či snížit její budivost).

Využívá se rovněž experimentální práce s mozky našich blízkých evolučních příbuzných. Poškozením vymezené oblasti, stimulací jediného neuronu či jejich skupin, nebo genetickou manipulací, lze nahlédnout do průběhu neurálních mechanismů, což by v případě lidí nikdy nebylo možné.[5]

V mainstreamové ekonomii převažuje teorie maximalizace očekávaného užitku. Ekonomičtí agenti se rozhodují podle pravidel racionální volby. Rozhodování ovšem není jednotným procesem, naopak sestává z řady komplexních procesů, které vždy neprobíhají stejným způsobem.

Riziko je definováno jako nejistota možného výsledku, přičemž známe pravděpodobnosti zisku a ztráty. Toto jsou objektivní kritéria, podle kterých se racionální jedinec řídí při rozhodování v prostředí rizika. Výzkumy ovšem odhalily, že existuje široká škála odchylek a jednotných vzorců chování, které nejsou v souladu s teorií maximalizace užitku. Lidé porovnávají zisky a rizika separátně a nevytváří souhrnný výsledek z chování. Mají tendenci nadhodnocovat nízké pravděpodobnosti a podhodnocovat vysoké pravděpodobnosti. Příkladem může být hra Petrohradský paradox.[6]

Kahneman a Tversky navrhli prospektovou teorii, která vysvětluje tato pozorování a nabízí alternativní model.

Na základě studie[7] bylo využíváno experimentů se zvířaty, při nichž se využívalo pavlovského podmiňování, tzn., že subjekt je před vlastním pokusem naučen, že při specifickém podnětu (konkrétně kupř. obrázek) po uplynutí konstantního času následuje odměna. Variacemi pravděpodobností výskytu odměny i její velikosti v závislosti na různých podnětech (obrázcích) lze vytvořit hru, v jejímž průběhu lze u plně-podmíněného subjektu, sledovat aktivaci neuronů v reakci na výskyt specifického podnětu, který predikuje konkrétní pravděpodobnost a velikost budoucí odměny. Při tomto experimentu lze objevit i proces vnímání rizika (při podnětu s pravděpodobností 50% je riziko nejvyšší a u podnětů s pravděpodobnostmi 0 a 100% nejnižší). Získané výsledky ukazují na existenci odlišné skupiny neuronů ve ventrálním tegmentu, jež reagují s kratším zpožděním na riziko. Toto zjištění bylo potvrzeno u lidí v jednoduché experimentální hře s kartami.[8]

Člověk má při rozhodování silnou averzi k potenciální ztrátě. Náklady na ztrátu určité částky peněz jsou vyšší než užitek ze stejně vysoké získané částky. Jedna z otázek, která vyvstává při studiu averze ke ztrátě, je, zda je tento proces řízen jedním neurálním systémem, který přímo porovnává možnosti a vybírá si mezi nimi, nebo je zde vícero systémů, z nichž jeden je zodpovědný za promyšlená porovnávání mezi možnostmi a druhý je impulzivní a emocionální systém ovlivňován averzí k potenciální ztrátě.

Je-li ve hrách s vysokou očekávanou hodnotou u jedné z alternativ riziko významné ztráty, lidé se těchto her z důvodu iracionálního strachu ze ztráty neradi zúčastňují, což vede k predikci, že pacienti s poškozením amygdaly, orbitofrontální kůry a dalších oblastí podílejících se na zpracovávání emocí (pro přehled viz Dolan 2002) jsou ve hrách s pozitivní očekávanou hodnou zvýhodněni, jelikož averze k riziku se u nich neprojevuje či je redukovaná.

Averze ke ztrátě, resp. emoce strachu významně ovlivňují rozhodování i ve značně zjednodušeném a jednoznačném prostředí experimentální hry, což implikuje minimálně shodnou významnost emocí i v reálných rozhodovacích úlohách. Trepel a kol. (2005) zdůrazňují i významnost noradrenalinového systému (další z neurotransmiterů, upravuje úroveň vzrušivosti mozku především při úzkosti a stresu) během hodnocení ztráty.[9]

Mezičasové volby zahrnují analýzu nákladů a výnosů, jež jsou realizovány v jiných časových obdobích. Proto je nutné tyto hodnoty vztáhnout k současnosti. Klasická ekonomická analýza hovoří o časových preferencích a užitku ze statků získatelných v průběhu času k jednomu časovému okamžiku – tj. časového diskontování užitku. Protože je čas vzácný, při nutnosti odsunout uspokojení je zdržení vnímáno coby náklad a nezbytně dochází k poklesu intenzity uspokojení, proto hodnota získatelného potěšení nebo strasti během toku času klesá. Mechanismus klesání významnosti užitku je v převládajícím exponenciálním diskontním modelu (ED), jak jej navrhl Paul Samuelson, modelován coby funkce okamžitého užitku závislá na čase.[10]

ED předpokládá, že lidé, kteří si cení více 100 Kč dnes, než 120 Kč zítra, budou stejně hodnotit 100 Kč za 100 dní a 120 Kč za 101 dní. V mnoha výzkumech jak s lidmi, tak i se zvířaty, bylo však prokázáno, že poslední část neplatí. Jako alternativa byl navržen model hyperbolického diskontování. V krátkých časových úsecích užitek klesá velmi rychle, kdežto v dlouhých časových obdobích už lidé nepociťují takový rozdíl. Proto si lidé zvolí raději 120 Kč za 101 dní a 100 Kč dnes.

Volba mezi okamžitou a budoucí odměnou je zprostředkovávána interakcí dvou mozkových částí. Limbický systém je vysoce aktivní při volbě okamžité odměny a spánkový lalok je stejně aktivní při jiných druzích voleb.[11][12] Serotonin také hraje významnou roli v diskontování – omezení hladiny serotoninu zvyšuje budoucí diskontování, ale již neovlivňuje rozhodování při nejistotě.[13] [14] Mezičasová volba je ale ovlivňována i hormony v mozku, například kortizolem. Nižší hladina kortizolu způsobuje větší impulsivitu v rozhodování.[15] Nízkou hladinu kortizolu mají například drogově závislí, což by vysvětlovalo, proč budoucí výnosy hodnotí negativně a dají přednost okamžité odměně.[16]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Neuroeconomics na anglické Wikipedii.