Nepřikázané jednatelství

Institut nepřikázaného jednatelství pochází jako tzv. negotiorum gestio z římského práva, konkrétně z praetorského ediktu De negotiis gestis.[3] Později bylo jako jednatelství bez příkazu upraveno v ustanoveních § 1035–1040 obecného zákoníku občanského, po roce 1950 v ustanoveních § 443–447 tzv. středního občanského zákoníku a následně až do roku 2014 v ustanoveních § 742–746 občanského zákoníku z roku 1964. Od té doby je v českém právu nepřikázané jednatelství upraveno v ustanoveních § 3006–3011 občanského zákoníku, konkrétně v jeho části čtvrté, hlavě IV, která upravuje závazky vznikající z jiných právních důvodů.

Nepřikázaný jednatel koná svévolně a porušuje autonomii vůle dotčené osoby, pokud jedná vědomě. Protože tak však často jedná altruisticky, ve prospěch cizí osoby, rozlišují se následky podle toho, o jaký druh jednatelství jde.[1]

V případě odvracení škody má nepřikázaný jednatel nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů, a to i když se bez jeho zavinění nedostaví očekávaný výsledek. Kromě toho může žádat sám náhradu škody, které mu tím vznikla, ovšem jen do výše přiměřené k odvrácené škodě (§ 2908 OZ). Náhrada účelně vynaložených nákladů a k tomu navíc i přiměřená odměna mu náleží také tehdy, pokud zachrání cizí věc od nevyhnutelné zkázy nebo ztráty. Odměna je ale také limitována, nejvýše může jít o desetinu ceny věci. Vlastník věci je zde povinnosti k úhradě zbaven jedině, pokud nepožaduje zachráněnou věc nazpět, případně pokud povinnost k její záchraně vyplývá kupř. ze zákona či smlouvy, protože pak nejde o případ nepřikázaného jednatelství.[7]

Naopak jestliže se jednatel ujme jiné záležitosti ve prospěch druhého, může žádat náhradu účelně vynaložených nákladů jen tehdy, pokud danou záležitost zařídil k jeho převážnému užitku. Jde-li tedy o jednatelství neužitečné, nemá nejen právo na náhradu svých nákladů, ale pán věci může po nepřikázaném jednateli požadovat uvedení věci do předešlého stavu, a není-li to dobře možné, může po něm žádat náhradu vzniklé škody (a to jak skutečnou škodu, tak případný ušlý zisk).[5] Nepřikázaný jednatel má v takových případech a v případech nedovoleného jednatelství pouze tzv. ius tollendi (§ 3011 OZ), tedy právo vzít si to, co sám na své náklady pořídil. Nesmí tím však pánovi věci způsobit újmu, musí to být možné a nesmí se tím zhoršit podstata věci nebo nepřiměřeně ztížit její užívání.[8]

Kromě toho má nepřikázaný jednatel vůči pánovi věci povinnost dovést celou záležitost až do konce (ledaže by šlo o nedovolené nebo neužitečné jednatelství), převést na něj všechny užitky, plody a zisky a provést vyúčtování. To je důležité jak jako informační podklad pro jeho případné právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, tak i ve vztahu ke třetím osobám. Institut nepřikázaného jednatelství totiž jinak upravuje jen vzájemná práva a povinnosti jednatele a pána věci, vůči jiným dotčeným subjektům se může obdobně uplatnit jen institut překročení zástupčího oprávnění např. na základě plné moci (§ 440 OZ).[9]