Neomycin

Neomycin se používá převážně ve formě topických (povrchových) přípravků, jako je např. Neosporin. Lze ho podávat i orálně, obvykle v kombinaci s jinými antibiotiky. Neomycin se z trávicího traktu nevstřebává a používá se jako prevence proti jaterní encefalopatii a hypercholesterolémii. Ničením bakterií v trávicí soustavě snižuje hladinu amoniaku a zabraňuje vzniku jaterní encefalopatie, zvláště před chirurgickými zákroky na zažívacím systému. Používá se i při přemnožení bakterií v tenkém střevě. Nepodává se nitrožilně, je extrémně nefrotoxický (způsobuje poškození ledvin), zvláště v porovnání s jinými aminoglykosidy. Jedinou výjimkou je, když je neomycin ve velmi malých dávkách přidán jako konzervant do některých vakcín – typicky 0,025 mg v jedné dávce.[1]

Rezistence proti neomycinu je propůjčována jedním nebo dvěma geny aminoglykosidové fosfotransferázy.[2] Gen neo je běžně obsažen v DNA plazmidů používaných molekulárními biology k přípravě stabilních kultur buněk savců expresí klonovaných bílkovin v kultuře. Mnoho komerčně dostupných plazmidů pro expresi bílkovin obsahuje neo jako selektovatelný marker. Je-li kultura ošetřena neomycinem nebo jiným podobným antibiotikem, netransfektované buňky nakonec vymřou. Pro prokaryota lze použít neomycin nebo kanamycin, pro eukaryota je však obecně potřeba genecitin (G418).

Podobně jako jiné aminoglykosidy má neomycin výtečnou účinnost proti gramnegativním bakteriím a částečnou proti grampozitivním bakteriím. Je pro člověka relativně toxický a mnoho lidí na něj má alergii.[3] Lékaři často doporučují používat antibiotické masti bez neomycinu, například Polysporin.[4]

Neomycin byl objeven v roce 1949 mikrobiologem Selmanem Waksmanem a jeho studentem Hubertem Lechevalierem na Rutgers University. Je přirozeně produkován bakterií Streptomyces fradiae.[5]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Neomycin na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu neomycin na Wikimedia Commons