Nagojský protokol

Nagojský protokol vytváří mezinárodní právní rámec pro přístup ke genetickým zdrojům a pro spravedlivé sdílení výhod z toho plynoucích, což je jeden ze tří hlavních cílů Úmluvy o biologické rozmanitosti. Ta vstoupila v platnost v roce 1993 a patří k nejvýznamnějším mezinárodním úmluvám v oblasti životního prostředí.[2] Podle Nagojského protokolu by na základě vzájemného souhlasu mělo dojít k rovnováze mezi různými zájmy zemí původu genetických zdrojů a těch zemí, ve kterých jsou genetické zdroje využívány. Především by se tím mělo omezit biopirátství odsuzované rozvojovými zeměmi, tedy taková činnost, kdy je genetický zdroj získán bezplatně v rozvojové nebo postkomunistické zemi a potom je patentován v některém hospodářsky vyspělém státě, zpravidla nadnárodní farmaceutickou nebo zemědělskou firmou.[3]

Genetickými zdroji se rozumí genetické materiály z přírodních nebo vypěstovaných zásob (např. v semenných bankách či botanických zahradách), které jsou využitelné v řadě odvětví při biologickém výzkumu a vývoji jako základ pro inovace, například pro nové léky, chemické látky či kosmetiku. Úmluva uznává svrchovaná práva zemí, pokud jde o jejich přírodní zdroje. Nagojský protokol se také vztahuje na využívání tradičních znalostí spojených s genetickými zdroji, které uchovávají domorodí lidé a místní společenství. Protokol stanovuje i povinná pravidla za účelem monitorování využívání genetických zdrojů po opuštění poskytující země.[4]

Rozvíjející se a rozvojové země, zejména Brazílie, dlouho usilovaly o takové řešení sdílení výhod, které by bylo závazné podle mezinárodního práva. Až do poslední noci Konference smluvních stran nebylo jasné, zda bude Nagojský protokol skutečně přijat. O úspěšný výsledek se zasloužil japonský ministr životního prostředí Ryū Matsumoto, který v poslední den jednání jako předseda Konference předložil komplexní návrh kompromisu o všech nedořešených smluvních ustanoveních. Tento návrh byl nejprve politicky přijat všemi přítomnými ministry na neveřejném zasedání a později formálně přijat na závěrečném plenárním zasedání Konference.[5]

V souladu s článkem 32 Protokolu byl protokol připraven k podpisu v Organizaci spojených národů v New Yorku od 2. února 2011 do 1. února 2012, ale může být podepsán i po uplynutí této lhůty. Protokol vstoupil v platnost 12. října 2014, devadesátý den poté, co byla 50. ratifikační listina uložena v Organizaci spojených národů.

Česká republika podepsala Nagojský protokol 23. června 2011; za jeho provádění odpovídá Ministerstvo životního prostředí ve spolupráci s Ministerstvem zemědělství.[6]

Evropský parlament rozhodl o transpozici Nagojského protokolu do evropského práva Nařízením č. 511/2014. Na základě toho byl v Česku přijat zákon č. 93/2018 Sb., o podmínkách využívání genetických zdrojů podle Nagojského protokolu (s účinností od 20. června 2018);[7] např. Pirátská strana ale před přijetím tohoto zákona varovala.[8]