Nízkoprahové zařízení pro děti a mládež

Streetwork je dle zákona o sociálních službách jinou sociální službou, ale k nízkoprahovým klubům a centrům je připojen vzájemnou spolupráci.

Streetwork je s prací a fungováním nízkoprahových klubů úzce spjat. Definujeme-li streetwork, hovoříme „o vyhledávací, doprovodné a mobilní sociální práci s nízkoprahovou nabídkou sociální pomoci zaměřenou na rizikové jednotlivce a neformální skupiny, které kontaktuje v době a v místech, kdy a kde se obvykle zdržují, spontánně scházejí a tráví svůj volný čas, tj. na ulicích, resp. v restauracích, rockových klubech, hernách, parcích.[6]

Dále se streetwork zaobírá monitoringem.Jde o mapování terénu, a poznávání lokality. Zjišťují se charakteristiky terénu týkající se sociální sítě návazných odborných institucí, možnosti trávení volného času i konkrétní specifika terénu, jako jsou např. pasáže, podchody, parky, hřiště, herny, nádraží apod.

Streetworker pravidelným procházením terénu zjišťuje potřebné informace zejména pozorováním.

V nízkoprahových klubech se využívají všechny tři typy prevence, tedy primární, sekundární a terciární.

U primární sociální prevence Archivováno 31. 10. 2014 na Wayback Machine jde o to působit na návštěvníky klubu a nabízet jim služby a nerizikové trávení volného času. Tím se předchází právě vzniku rizikového chování a rizikového trávení volného času. Definice primární prevence zní: „primární prevence rizikového chování je soubor jakýchkoli zdravotních, sociálních, výchovných či jiných intervencí a opatření směřujících k předcházení výskytu rizikového chování, zamezujících jeho další progresi, zmírňujících již existující formy a projevy rizikového chování nebo pomáhajících řešit jeho důsledky.

U sekundární sociální prevence jde o to mapovat terén a nacházet klienty, u kterých už problém nastal, preventivně na ně působit a tak předcházet problémům z možného pokračování rizikového chování, nebo alespoň minimalizovat jeho dopady, jak na klienta samotného, tak i na jeho okolí. Sekundární prevence se definuje takto: „je to předcházení vzniku, rozvoji a přetrvání patologického chování u osob, kde už patologické či rizikové chování je. Obvykle je používána jako souborný název pro včasnou intervenci, nabídku alternativy či poradenství popřípadě léčení.

Terciární sociální prevence dle definice Ministerstva práce a sociálních věcí minimalizuje důsledky rizikového a patologického chování. Na základě svých zkušeností z NZDM se domnívám, že terciární prevence se vyskytuje v menší míře než dvě předchozí. Většina lidí je mladých, a navrátit je zpět je menší problém než u lidí, kteří už 25 let například berou drogy.

Tak jako každá sociální služba dle zákona o sociálních službách, musí i NZDM, zprostředkovávat alespoň základní poradenskou činnost.[3]

V klubech se provádí většinou rozhovory s klienty. V této službě jde o základní informační servis pro klienty, informace z oblasti sociální a zdravotní či právní, ale i o využití volného času atp.

Sociální poradenství je definováno takto: „poskytuje osobám v nepříznivé sociální situaci potřebné informace přispívající k řešení jejich situace. Základní sociální poradenství je součástí všech druhů sociálních služeb. Odborné sociální poradenství zahrnuje občanské poradny, manželské a rodinné poradny, sociální práci s osobami společensky nepřizpůsobenými, poradny pro oběti trestných činů a domácího násilí, sociálně právní poradenství pro osoby se zdravotním postižením a seniory. Služba obsahuje poradenství, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, terapeutické činnosti a pomoc při prosazování práv a zájmů. A tato služba se poskytuje bezúplatně.

Jsou pouze prostředkem k sociální práci nikoliv základní aktivitou klubů. Tyto aktivity je možné řadit do hierarchie podle zapojení klienta do příprav a průběhu aktivity. Tato hierarchie má 3 základní stupně.

Nejzákladnější volnočasovou aktivitou je samotný klub, který nabízí prostor a vybavení pro nerizikové trávení volného času. U vybavení se jedná především o fotbálek, hřiště, šipky, kulečník, deskové hry, zkušebna s aparaturou a třeba knihovna. Dále sem patří základní aktivity pracovníků směrem ke klientům a to poradenství, doučování. Kluby dále nabízejí osvětové a výukové či programy, dále také kulturní programy např.: koncerty, promítání filmů, soutěže, workshopy.

v prvním stupni jde v první řadě o jednoduché aktivity, zprostředkovanou aktivitu, kterou klient vykonává sám a dobrovolně,

Ve druhém stupni aktivit se vychází z individuálních potřeb klienta či klientů, pracovníci jsou zprostředkovateli, ale navíc mohou poradit nebo podpořit jejich realizaci.

Třetím stupněm, jsou akce, které organizují sami klienti, pracovníci jim pouze pomáhají z realizací. Jde zde o různé turnaje, soutěže, které vymyslí sami klienti, pracovníci pouze dozorují a zajistí potřební materiál.

Tento přístup se používá, když má klub široce vymezenou, nebo spíše ještě nevymezenou cílovou skupinu. Nebo ještě nemá klienty a shání je a chce se k nim dostat. Cílová skupina je tudíž těžko definovatelná, protože se klub snaží být dostupný pro většinu cílové populace. V klubu se tak vytváří určitá subkultura a větší míra anonymity. Dále jsou častým problémem konflikty mezi subkulturami, hodně klientů a málo času věnovat se všem.[7]

Tento přístup se zaměřuje na velmi úzce vymezenou skupinu, tato skupina má jasné definiční znaky.“ Pracovník doprovází klienta, pomáhá mu s jeho problémy a vede ho z nich ven. Nabízí mu cestu. Cílová skupina má nastaveny jasné identifikační znaky, a tím je klient i celá cílová skupina velmi lehce identifikována, pracovník ví, kdo je přesně jeho klientem a ví, kdy a kde ho najít. „Významným rysem je, že se tento přístup opravdu úzce zaměřuje na svoji cílovou skupinu, kterou „doprovází“. Zajímá se o svou cílovou skupinu, pro kterou se snaží být přístupný, v co možná největší míře a počtu klientů, ale o ostatní se moc nezajímá a nesnaží se být dostupný pro všechny, protože to není prioritou tohoto přístupu".[7]

• zákon 108
• Standardy kvality.
• streetwork.
• primární sociální prevence Archivováno 31. 10. 2014 na Wayback Machine.