Názvoslovná komise ČÚZK

Mezi první úkoly vojenské názvoslovné komise od roku 1919 patřilo vytvořit správné české, resp. slovenské názvosloví místo zkomolených jmen z rakousko-uherských map. Při své práci se však potýkala s nedostatkem názvoslovných pramenů a o její práci a trvání nejsou známy bližší informace.[3]Někteří členové komise se zabývali po roce 1919 i správnými geografickými názvy na území Podkarpatské Rusi a jejich přepisy z cyrilice.

Komise vzniklá v roce 1931 při Geografickém komitétu Československé národní rady badatelské se na své první schůzi 17. ledna 1931 usnesla, že nejdříve bude zrevidováno a jednotně upraveno pomístní názvosloví pro vzornou standardní mapu v měřítku 1 : 1 000 000 a teprve po skončení této práce se přikročí k obdobné revizi pomístního názvosloví na mapách většího měřítka, tj. k revizi názvů, které mají spíše lokální než širší geografický význam.[3] Na počátku 30. let se pozornost soustředila na pojmenování vodních toků až do toků tvořících povodí 5. řádu, komise pátrala v různých zdrojích a přímo na místech, přičemž se snažila volit názvy užívané a vyloučit vulgarizované tvary jako například Kačák. Průběh toků a jejich souvislost byly přitom přezkoumány Státním úřadem hydrologickým. V konceptu hydrografie předloženém v říjnu 1933 bylo zpracováno 117 nejdůležitějších toků v Čechách a 76 na Moravě a ve Slezsku. Hydrografie Slovenska a Podkarpatské Rusi byla podle zpráv o činnosti komise na konci roku 1933 již z největší části připravena.[3]

V roce 1932 komise přikročila ke zpracování orografie Československa. Podle usnesení komise měly být názvy velkých orografických celků východní části republiky uváděny česky a v případě, že se lišily zněním nebo způsobem psaní, také slovensky, popřípadě rusínsky. „Podřadné“ názvy méně významných celků byly jen ve slovenském, popř. rusínském znění. U velkých objektů se v textové části mapy mělo uvádět pojmenování v jazyku národnostních menšin.[3] Vzhledem k tomu, že jednotlivé orografické celky nebyly dostatečně vymezeny, vyvstala potřeba zpracování úpatnicových map, nejprve na mapách podrobnějších měřítek. V roce 1936 vyšla generální úpatnicová mapa v měřítku 1 : 200 000 (celkem 33 listů pro celé československé území).[3] Na základě návrhu některých členů komise zaváděl VZÚ nové chorografické rozdělení krajinných typů podle nadmořské výšky (nížina, vysočina=pahorkatiny, vrchoviny, hornatiny, hole a velehory.[3]

Komise se zabývala i otázkou uvádění českých exonym pro místa mimo území ČSR. Přikláněla se k podvojnému psaní, tedy uvádění českých exonym vedle cizojazyčných forem jmen jako dubletami. Komise vedla i polemiku s místními iniciativami, např. s Klubem českých turistů v Teplicích-Šanově, který požadoval počeštění všech německých pomístních i místních jmen.[3]

Po druhé světové válce bylo hlavním tématem obnovené komise při VZÚ kromě celkové revize zejména počeštění německých jmen v dříve německých, vysídlených oblastech.[3] Revize jmen obcí a osad příslušela ministerstvu vnitra, pomístní jména a jména neosídlených (zanikajících) místních částí připadla VZÚ.[3] Podkladem zpočátku byly materiály získané prostřednictvím katastrálních měřických úřadů v Šumperku, Lanškrouně, Rýmařově, Žamberku, Bruntále a Zábřehu. Poté byly podkladem zprávy a návrhy místních sborů národní bezpečnosti, které však podle lingvisty prof. V. Šmilauera většinou nebyly vyhovující. Ministerstvo financí v červnu 1947 navrhlo, aby se zřídily speciální „výlučně topografické skupiny pro šetření v poli“, ministerstvo národní obrany takový postup zamítlo jako příliš zdlouhavý a nákladný. V roce 1950 pak komise fakticky zanikla.[3]

Komise vzniklá v roce 1951 v rámci geodetické a kartografické služby v gesci ministerstvu stavebního průmyslu dostala za úkol jednak dokončit počešťování německých pomístních jmen v pohraničí a poté provést revizi veškerého pomístního názvosloví v rozsahu speciální mapy 1:75 000. Po přípravě na tom začala pracovat v roce 1953.[3] Ministerstvo stavebního průmyslu 25. června 1952 uložilo okresním měřickým střediskům, podléhajícím Ústřední správě geodesie a kartografie, vytvořit okresní poradní sbory pro úpravu pomístního názvosloví (tzv. okresní názvoslovné sbory), v nichž měl být zastoupen okresní geometr, místní historikové, archiváři, filologové, osvětoví pracovníci, konzervátoři atd. Ministerstvo stavebního průmyslu vydalo pro jejich činnost 24. března 1952 Směrnice pro úpravu pomístního názvosloví.[3] Centrální názvoslovná komise poslala okresním názvoslovným sborům podklady, které měla k dispozici zejména z práce předchozí komise, a okresní sbory je přezkoumaly a upravily. Objekty, u nichž shledaly potřebu změny, zapsaly do zvláštního seznamu, návrhy na změnu pak schvalovala rada okresního národního výboru a následně byly zaslány názvoslovné komisi do Prahy, kde návrh přezkoumal předseda V. Šmilauer a spolu s ním jeden z členů komise; v plénu se projednávaly jen sporné případy.[3] Případné námitky názvoslovné komise byly zasílány ke schválení zpět do okresů. Definitivně pak pomístní názvosloví jednotlivých okresů schvalovala Ústřední správa geodesie a kartografie.[3] Revize byla dokončena do roku 1957, z 23 030 zpracovávaných názvů bylo změněno 8398, tedy 37 %.[3]

Poté byly zpracovávány hlavní pomístní názvy jednotlivých krajů. Tiskem byly ještě v roce 1957 vydány standardizované názvy tří krajů, Karlovarského, Libereckého a Ústeckého, ostatní se dochovaly pouze v rukopisné podobě; jsou uloženy v archivu sekretariátu názvoslovné komise ČÚZK a postupně opisovány a digitalizovány.[3]

Dalším hlavním úkolem názvoslovné komise v 50. letech bylo odstranění nedostatků v přepisech cizojazyčného místopisného názvosloví do češtiny prostřednictvím angličtiny, francouzštiny nebo němčiny. Byly zřízeny 4 subkomise, a to pro latinské abecedy, nelatinské abecedy, pro orientální a africké jazyky a subkomise geografická.[3] 3. července 1952 byly schváleny „Zásady pro tvorbu geografického názvosloví“. Vladimír Šmilauer sepsal a zveřejnil v časopise Naše řeč „Zásady pro tvoření přídavných jmen na -ský ze jmen zeměpisných“.[3] Pro uvádění geografických názvů v mapách byla přijata zásada, že znění jmen mělo být internacionální v souhlase s platnými dokumenty určujícími politickoadministrativní postavení země. Názvy z jazyků užívajících latinku (s výjimkou vietnamštiny) se měla přepisovat se všemi diakritickými znaménky, názvy z jazyků užívajících ideogramů se měly transkribovat pomocí písmen české latinky.[3] Na základě Zásad pak vznikla publikace „Seznam cizích zeměpisných jmen v češtině a slovenštině“ v rozsahu asi 35 000 hesel která však pro „nepochopení ze strany nadřízených orgánů a nezájem veřejnosti“ nikdy nebyla vydána a zůstala pouze v rukopise.[3] Stejně tak nebyly vydány „Seznam orografických celků ČSSR“, „Seznam vybraných výšek ČSSR“, „Seznam hlavních vodních toků a ploch ČSSR“, „Seznam propastí a jeskyní ČSSR“, „Seznam průsmyků a sedel ČSSR“ a „Seznam měst ČSSR“. Vyšel pouze „Malý seznam indických jmen“ o 26 stranách, který Názvoslovná komise kartografická vydala v roce 1956 spolu s Ústavem pro jazyk český ČSAV a Orientálním ústavem ČSAV.[3]

Komise měla v plánu stanovení definic obecně-geografických pojmů, vydání seznamu jmen obyvatel zemí, provedení klasifikace geograficko-kartografických jednotek u geografických jmen, vydání zásad pro užívání cizích zeměpisných jmen v češtině a sestavení seznamu historických názvů. Tento plán se ale nepodařilo do reorganizace v roce 1958 realizovat.[3]

Kartografická informační služba Kartografického nakladatelství v letech 1959–1970 pracovala podle zásad zaniklé názvoslovné komise a vydávala například seznamy cizích zeměpisných názvů (celkem asi pro 30 států), nově vypracovala „Seznam vžitých českých zeměpisných jmen“, „Seznam měst Evropy a Sovětského svazu s počtem obyvatel nad 25 000“ a „Seznam měst světa s počtem obyvatel nad 100000“, „Seznam názvů států a zemí světa“, „Seznam názvů podmořských tvarů“, „Seznam názvů a výšek nejvýznačnějších hor v rozsahu školního atlasu“, „Seznam názvů a výšek nejvýznačnějších vrcholů v ČSR“ atd. a publikovala různá kartografická díla.[3]

Původně byla komise založena na základě doporučení OSN pro stanovení pravidel používání zahraničních názvů.[3] Statut komise tyto úkoly rozšířil, krom dosavadní spolupráce s úřady a odbornými pracovišti měla komise například za úkol sledovat pro potřeby ČÚGK způsoby užívání geografického názvosloví na kartografických dílech vydávaných v ČSSR i v zahraničí, zpracovávat odborné dokumenty a publikace atd. a metodicky řídit činnost okresních názvoslovných sborů.[3] Odhadovalo se, že v té době bylo na území ČSR asi 900 000 pomístních názvů, z nichž asi 400 000 obsahovala Základní mapa ČSR 1: 10000, a v ostatním světě asi 1 milion názvů, jimiž se dříve či později bylo nutno zabývat.[3]

Vznikly 3 ediční řady:

• A: standardizovaná jména z území ČSSR
• B: standardizovaná jména z území mimo ČSSR
• C: problematika geografického názvosloví, terminologie, informace[3]

Za 14 let fungování komise bylo zpracováno více než deset metodických návodů, například:

• Směrnice a návod pro úpravu pomístního názvosloví na území ČSR
• Směrnice pro úpravu geografického názvosloví a metodický návod
• Směrnice pro psaní zeměpisných jmen na Mapě světa 1: 2 500 000
• Zásady pro používání názvů geomorfologických jednotek na území ČSR v cizojazyčných textech
• Zásady psaní začátečních písmen v zeměpisných názvech
• Zásady abecedního řadění
• Zásady pro tvorbu a užívání geografických a historických jmen (pro 98 úředních jazyků světa)

Zcela nebo zčásti bylo zpracováno kolem 40 seznamů geografických jmen a termínů uváděných v mapách.[3]

Po svém zřízení v roce 1971 se komise zaměřila[2]

• na vypracování „Návodu pro úpravu geografického názvosloví na území ČR“,
• na publikování soupisu tzv. vžitých českých názvů zeměpisných (tj. českých exonym),
• na zpracování geomorfologického členění státu a
• na vydání české verze „Slovníku technických termínů používaných OSN při standardizaci geografického názvosloví“ a
• na vydání české verze „Mezinárodního slovníku geografických termínů užívaných na obecně geografických mapách“.

Zpracovány byly rovněž další názvoslovné soupisy a publikace, jako například

• „Vybrané vodní toky ČSR“
• „Seznam hlavních názvů tvarů mořského dna“ aj.

V tištěné podobě je dnes k dispozici jen nepatrný zlomek prací komise z let 1971–1985.[3]

V 80. letech měla komise vydávat 2x ročně informační tiskovinu Názvoslovné informace. Podle zápisu o předávání funkce vedoucího sekretariátu z roku 1986 se však na úkolu nepracovalo. Vydávat ji nakonec od roku 1988 začal Slovenský úrad geodézie a kartografie v Bratislavě pod názvem Názvoslovné informácie v ediční řadě C.[3]

Komise se přestala scházet pravidelně a pracovat, jednotliví členové odešli do důchodu nebo ukončili odbornou činnost a to včetně jejího předsedy prof. Krále, který oficiálně abdikoval až kolem roku 1995. Posledním dokončeným kolektivním dílem komise a přizvaných odborníků bylo vydání Mezinárodního slovníku geografických termínů užívaných na obecně geografických mapách v roce 1991. Dále na úkolech pracoval sám Sekretariát názvoslovné komise (SNK), ač se sama komise nescházela. Musel se vypořádat s dopady nových právních předpisů i s osamostatněním České republiky. SNK pokračoval i ve vydávání neperiodických názvoslovných publikací; v mnoha případech šlo o díla, která komise rozpracovala a nedokončila, jako bylo 3. vydání Jména států a jejich územních částí v roce 1993 nebo Vyšší geomorfologické jednotky České republiky ve spolupráci s dr. Břetislavem Balatkou z PřF UK v roce 1996. Sekretariát také připravil potřebnou publikaci Toponymic Guidelines of the Czech Republic (1997) a zahájil práce na soupisu jmen oceánů, moří a podmořských tvarů (soupis však nebyl ani s pomocí nově přijatého geografa Mgr. J. Koláře dokončen, protože SNK byl pověřen jinými úkoly). [3]

Na jaře 1993 ČÚZK přispěl k vývoji ve věci sporu o užití slova Česko. Na jaře 1993 Český úřad zeměměřický a katastrální na základě pověření vlády určil jako jednoslovné označení čerstvě osamostatněné České republiky slovo Česko.[4][5] Zeměpisné jméno Česko bylo i s jeho cizojazyčnými překlady (anglicky Czechia, francouzsky Tchéquie, německy Tschechien, rusky Чехия, španělsky Chequia) standardizováno Českým úřadem zeměměřickým a katastrálním[6] v publikaci Jména států a jejich územních částí (Names of States and their Territorial Parts) v edici Geografické názvoslovné seznamy OSN – ČR, Praha, 1993, 3. přepracované vydání, (na 1. vydání se podílelo 55 odborných jazykových poradců Názvoslovné komise při Českém úřadě geodetickém a kartografickém - NK ČÚGK, autoři 3. vydání byli pouze dva, vydání připravili ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí a pracovníky Kartografie Praha s.p.).[4] Standardizaci zeměpisného jména Česko a jeho překlady do cizích jazyků podpořila i skupina „vědních pracovníků“[7] a Česká geografická společnost.[8] Navzdory odporu prezidenta Havla a dalších osobností se termín výrazně rozšířil a prosadil[8][9] a rozšířil se do jazykové praxe a sdělovacích prostředků.[10][11] Rudolf Šrámek, který v roce 1997 byl hlavním zakladatelem Občanské iniciativy Česko / Czechia, se téhož roku stal i prvním předsedou obnovené Názvoslovné komise ČÚZK a zůstal jím do roku 2009. Tajemníkem i po obnovení činnosti komise zůstal PhDr. Pavel Boháč.

Statut komise z 25. března 1997 uvádí, že NK projednává otázky spojené se stanovením a uplatňováním zásad pro úpravu a užívání geografického názvosloví v kartografických dílech vydávaných v ČR a vyjadřuje se k návrhům geografických jmen uváděných v Základní mapě ČR 1 : 10 000.[2] Názvoslovná komise ČÚZK se po jmenování převážné většiny členů a po jmenování prof. Šrámka předsedou začala scházet v roce 2001, první jednání proběhlo 13.6. na ČÚZK.

Od roku 2010 je předsedou NK ČÚZK dr. Vladimír Ličák a od roku 2013 je tajemníkem Irena Švehlová.

Podle statutu spolupracuje ve věcech standardizace se zeměměřickými a katastrálními orgány, ministerstvy a ústředními orgány státní správy ČR, pracovišti Akademie věd ČR a vysokých škol a jinými vědeckými a odbornými institucemi. V rámci lingvisticko-geografické divize při UNGEGN (United Nations Group of Experts on Geographical Names) vytvořené v mezinárodní organizaci OSN, spolupracuje se zahraničními partnerskými organizacemi a účastní se činnosti Skupiny expertů OSN pro geografické názvosloví (zkr. UNGEGN). V letech 2002–2007 byl ČÚZK pověřen předsednictvím ECSEED (Divize států východní, střední a jihovýchodní Evropy) UNGEGN[2] a výkonným orgánem byla Názvoslovná komise ČÚZK a Sekretariát této komise. Stejné pocty se úřadu dostalo od roku 2022, když převzal předsednictví 1. ledna na další tři roky.