Nástroj vlády

Nástroj vlády sestával ze čtyřiceti dvou článků, v nichž bylo postupně upraveno postavení lorda protektora, parlamentu, dále volby do parlamentu i aktivní a pasivní volební právo, postavení Státní rady, armády a otázka náboženské svobody. Některá ustanovení byla ale jen teoretická a fakticky moc zůstala v rukou Olivera Cromwella a důstojníků. Obecně k postavení lorda protektora lze říci, že ústava se v první řadě věnovala vymezení pravomocí tohoto úřadu a ustanovení o způsobu určení osoby lorda protektora bylo zařazeno až závěrem v článku XXXII. ústavy, který upravoval volbu lorda protektora většinou Státní rady, a v článku XXXIII., který prohlašoval doživotně lordem protektorem generála Olivera Cromwella.[2]

Nejvyšší zákonodárná moc byla ústavou svěřena lordu protektorovi spolu s jednokomorovým parlamentem a o výkonnou moc se dělil lord protektor se Státní radou, což byl třetí z nejvyšších státních orgánů o počtu 13-21 členů jmenovaných lordem protektorem na návrh parlamentu. V oblastech administrativy, správního uspořádání, financí a dalších musel lord protektor žádat její souhlas, stejně tak v některých věcech zahraniční politiky (uzavření míru nebo vyhlášení války). Nástroj vlády převzal některé předchozí změny anglického ústavního uspořádání, včetně tříročního zákona či práva lorda protektora vyhlašovat daně pouze se souhlasem parlamentu. To ale na druhou stranu vykompenzoval článek XXVII., který stanovil stálý roční výnos daní na vydržování armády (o počtu deset tisíc koní a jezdců a dvacet tisíc pěšáků) a vládních úřadů.[1]