Náměsíčníci

První část trilogie je situována do roku 1888 a je nadepsána jako Pasenow neboli Romantika. Šestadvacetiletý důstojník Jáchym von Pasenow, zastánce racionality a řádu a zároveň bašta společenských předsudků své doby, řeší morální i emocionální dilema, milostný vztah k české číšnici a společnicí v důstojnickém kasinu a pozdější sboristce Růženě Hruškové či manželství se stavovsky rovnou, urozenou a ctnou Alžbětou von Baddensen. Na jedné straně erotický prožitek, na druhé straně ctnost a mravní čistota, mezi nimi se Pasenow zmítá, veden svým mefistofelským přítelem, obchodníkem Eduardem Bertrandem, svým protipólem. Jáchym si zakládá na své armádní kariéře a vojenská uniforma se mu stala kultem; Bertrand armádu opustil a věnuje se zámořskému obchodu a cestám. Zatímco poměr k Růženě znamená vzájemný vroucí sexuálně konzumovaný vztah, svatbou s Alžbětou, připomínající Pannu Marii, chce Jáchym uchránit její čistotu a zabránit tak „pošpinění světice“.

Jako protiváha Jáchymovu romantismu stojí Bertrandova pragmatičnost, cynismus a latentní homosexualita. S těmito motivacemi manipuluje vztahy kolem sebe a řídí osudy Jáchyma, Růženy i Alžběty. Pod Bertrandovým vlivem volí Pasenow Alžbětu, s níž vstupuje do chladného a citově prázdného manželského svazku.

Druhý díl, Esch neboli Anarchie se odehrává v roce 1903. Účetní August Esch je propuštěn a nachází si nové zaměstnání u mannheimských Středorýnských loděnic, jejichž prezidentem je Eduard Bertrand z prvního dílu trilogie. Esch opouští své známé v Kolíně nad Rýnem, přítele a odboráře, mrzáka Martina Geyringa či hospodskou Gertrudu Hentjenovou, přezdívanou „matka Hentjenová“, aby nalezl nové známosti v Mannheimu, mj. kolegu Baltasara Korna a jeho vdavek chtivou sestru Ernu.

Eschův osud dostane zcela nový směr i rychlost, když pronikne do společnosti divadelníků provozujících varieté. Zvlášť jej pohne osud uherské dívky Ilony, asistentky vrhače nožů Teltschera, jíž vnímá jako „ukřižovanou“ a snaží se její osud za jakoukoli cenu změnit k lepšímu. Opouští bezpečné místo účetního ve Středorýnské a v Kolíně pomáhá zakládat revue s ženskými zápasy. Jednou z adeptek je i zestárlá a opuštěná Růžena Hrušková, bývalá milenka Jáchyma Pasenowa, která se nyní živí jaké číšnice v hospodě. Zápasy žen vynášejí a Esch se připravuje na cestu do Ameriky, kam chce vzít i Gertrudu Hentjenovou, s níž, přes její počáteční odpor, navázal milostný poměr.

Když je při demonstraci zatčen Eschův přítel Geyring, rozhodne se Esch pomstít ho zavražděním majitele Středorýnské Bertranda, symbolizujícího pro něj kapitalistický útlak nad bezmocnými. V napůl snové návštěvě u Bertranda však od činu ustoupí. Bertrand však přesto umírá, spáchá sebevraždu.

Esch zůstává v Německu; o peníze ze zápasů přišli podvodem jejich společníka Gernertha; a žení se s „matkou“ Hentjenovou.

Poslední díl trilogie, nazvaný Huguenau neboli Věcnost se odehrává v roce 1918, v posledním roce první světové války. Jedná se o strukturně nejrozvrstvenější vyprávění. Krom propojení osudů Pasenowa, Esche a bývalého obchodníka a válečného zběha Viléma Huguenaua obsahuje ještě příběh berlínské dívky Marie z Armády spásy, měšťanské paničky Hanny Wedlingové, jejíž muž je na frontě a osudy několika pacientů i zaměstnanců vojenské nemocnice. Do prózy je integrálně zapojen esej nazvaný „Rozpad hodnot“. Příběh berlínské dívky z Armády spásy je psán v pravidelném rýmovaném verši a traktuje bezbarvost emocionality jedinců ponořených do povinností, které jim diktuje jejich bigotní víra.

Hlavní dějový proud dílu Huguenau je tento: do městečka v povodí Mosely přichází válečný zběh Vilém Huguenau a s pomocí velitele města, majora Jáchyma von Pasenow získává podíl na místním listu, který vydává tiskař August Esch. Do obchodních intrik postupně vtkává celé městské představenstvo. Jeho obchodnický duch mu nebrání lhát, donášet a v posledních dnech války dokonce znásilnit Eschovu ženu a samotného Esche zavraždit. Huguenau opouští město nepotrestán jako doprovod zraněného majora Pasenowa, vrací se do rodného Alsaska a vede spokojený obchodnický život.

Jáchym Pasenow stále věří v hodnoty ustavené církví a nepochybuje o nich; jsou to mj. řád, morálka a čest, jejímž nejdokonalejším symbolem je Jáchymova vojenská uniforma. Je hrdý na svého bratra, který padl v souboji za čest, což Bertrand komentuje slovy: “Ale nejpodivnější na tom je, že člověk žije ve světě strojů a železnic a v téže chvíli, kdy jezdí železnice a pracují továrny, stojí proti sobě dva lidé střílejí na sebe.“ Ztratil už jakýkoliv smysl pro čest, řekl si Jáchym, a přesto se Bertrandův názor zdál přirozený a samozřejmý. (Hermann Broch: Náměsíčníci. Str. 45 v českém vydání).

Pasenowův příběh vrcholí jeho svatební nocí, kdy se on i nevěsta bojí možného sblížení a všemožně je oddalují, až Pasenow usne na její posteli oblečený v uniformě, symbolu stavovské hrdosti a cti.

Oproti Jáchymovi Esch také ví, že existují pro člověka zásadní hodnoty jako řád, věrnost, spravedlost, atd., ale neví, jaký nabývají obsah. Jeho osud je jakési tápání ve snaze naplnit svůj život těmito hodnotami, navrátit do světa řád (za tímto účelem se snaží zachránit Ilonu, pomáhat odborům, být věrný i nevěrný matce Hentjenové, odjet do Ameriky a legitimní prostředky, které volí, mohou být i vražda či udání na policii) a bojovat proti narušitelům tohoto řádu (podvody bývalého nadřízeného Nentwiga či homosexualita Bertranda).

Huguenau už jako jediné kritérium vidí vlastní zisk a jím se řídí ve svých činech. Svým závěrečným zločinným počínáním dosahuje Huguenau tzv. „nulového bodu“, momentu, kdy už opustil hodnoty jednoho morálního systému a ještě nepřijal hodnoty druhého. […] na přechodu z jednoho systému hodnot k druhému se musí projít oním nulovým bodem atomizace hodnot, musí se projít pokolením, které je bez vztahu k starému i novému systému hodnot, a právě touto bezvztažností, touto takřka šílenou lhostejností k cizímu utrpení, tímto nejradikálnějším odmrštěním hodnot historicky ospravedlňuje krutou nevšímavost k humanitě, příznačnou pro revoluční doby. (Hermann Broch: Náměsíčníci. Str. 553 v českém vydání).

V okamžiku, kdy Huguenau už nabyl nových hodnot (v jeho případě hodnot maloměstského obchodníka a opustil hodnoty zběha bojujícího o přežití), zásadně redefinoval celou svou osobnost. Huguenau se dopustil vraždy. Časem na ni zapomněl, nemyslel už na ni, zatímco kdejaký zdařilý kšeftařský úskok […] si vryl do paměti. (Hermann Broch: Náměsíčníci. Str. 546 v českém vydání).