Muzeum v přírodě Rymice

Hejnice se nazývá část Rymic, která vznikla na konci 18. století na místě bývalé panské hájovny, podle níž dostala i jméno. Dříve zde bývali drobní zemědělci, tzv. domkaři.[4] Nachází se zde nejstarší datované domy v obci. Půdorys této místní části odpovídá letům 1773-1800.[11] V roce 1995 byla prohlášena vesnickou památkovou rezervací.[12]

Jedná se o dům chudšího domkaře. Vchází se do vstupní síně, vpravo se nachází komora a vlevo světnice. Podlaha v ní je hliněná. Ze světnice je vyčleněn prostor pro rekonstruovanou černou kuchyň, jejíž existence se zde předpokládá. Trám ve světnici nese dataci 1817. Součástí domu je i místnost, která dříve sloužila jako chlév. Interiér odpovídá přelomu 19. a 20. století.[11]

Větrný mlýn Rymice

Mlýn nacházející se na Hejnici za domem č. p. 64 stával původně v Bořenovicích. Postaven byl v roce 1795 Františkem Hlobilem. Roku 1891 však budovu mlýna převrhla vichřice a bylo nutné stavbu zase pracně opravit, aby mohla sloužit svému účelu. Od konce 19. století však větrné mlýny přestávaly stačit mlýnům s turbínami, a tak roku 1932 požádal tehdejší mlynář František Sklenář o zrušení své živnosti a povolení ke zbourání mlýna. Protože k tomuto nedostal svolení, pokračoval ve svém mlynářském řemesle dál. Ve mlýně se mlelo naposled za 2. světové války, potom velmi zchátral. Když se další majitel chtěl trosek mlýna zbavit, nabídlo Muzeum Kroměřížska řešení v podobě jejich odvozu. V roce 1977 byly tedy pozůstatky bořenovického mlýna rozebrány a převezeny do Rymic. Zde proběhla natolik rozsáhlá rekonstrukce, že už se jedná spíše o repliku původní stavby s použitím několika původních dílů. I když už se pak ve mlýně nemlelo, měl v té době být opraven do funkčního stavu.[5] V Rymicích se také nacházel mlýn, ale zanikl v roce 1925.[13]

Původně bořenovický mlýn se označuje jako německého (nebo také moravského, sloupového, beraního, kozlečího, samčího) typu. To znamená, že je postavený ze dřeva a celá budova se dá natáčet podle směru větru. Přízemí takového mlýna se říká podemlýní, nad ním je mlýnice a nahoře, kam se vynášely pytle s obilím, zanáška. V mlýnici se nachází i malá místnost, tzv. šalanda, ve které mohl mlynář odpočívat nebo kde mleči čekali na své obilí.[10] Tento mlýn má čtvercový půdorys o stranách velikosti 5,8 m a jeho výška dosahuje 11 m. Roztočené perutě by vytvořily kružnici o průměru 14,8 m. Plocha jedné perutě dosahuje 6,5 m². Průměr palečného kola odpovídá 3,3 m. Průměr mlecích kamenů je 1,2 m, jejich výška 20 a 17 cm.[14]

Dům č. 62 - Potůčkovo

Dům č. 62 představuje další domkařskou usedlost. Vnitřně je členěn na síň, kuchyň, jizbu a komoru. Datován je do roku 1817. Interiér odpovídá době okolo 1. světové války. Ze dvora je přístupný výminek a chlévy. V jednom z nich jsou vystaveny staré pračky. Dům byl zpřístupněn v roce 1993.[11]

Dům č. 65 - Symerských

Zde v minulosti bydlel chudší zemědělec. Datace na trámu v jizbě udává letopočet 1815, roubené stěny jizby a komory však pochází z roku 1781. Dům dříve sloužil k bydlení zaměstnancům Muzea Kroměřížska. Obnovou prošel v letech 1971-1974. Tehdy byly odstraněny hospodářské budovy, které na dům navazovaly v pravém úhlu. V ohradní zdi této usedlosti se nachází asi 3m² stěny z ohrožené zídky ve Stříbrnicích, které dokládají hliněné zdivo válkové techniky.[11]

Poblíž Hejnice se nachází dům, který v minulosti sloužil jako panská kovárna místnímu velkostatku. Její výhodou bylo, že stála u silnice Holešov-Přerov.[5] Jako kovárna přestal dům sloužit na konci 18. století. Z této doby pochází datace 1797 na trámu v jizbě. Ta společně se síní a komorou tvoří původní jádro domu, který byl během 19. století rozšířen o obytné a hospodářské budovy. Na konci 60. let 20. století odkoupil dům od poslední majitelky Marie Sedlářové Odbor kultury Okresního národního výboru v Kroměříži. Ten ji předal do správy Muzeu Kroměřížska. V letech 1975-1977 zde probíhaly stavební práce, které změnily charakter i vnitřní dispozici domu. Objekt poté sloužil jako knihovna. Další stavební úpravy probíhaly v letech 1998-2001. V současnosti dům poskytuje zázemí muzejním pracovníkům a také se zde nachází pokladna.[11]

Dům č. 104 - bývalá panská kovárna

Tvrz Rymice

O rymické tvrzi pojednává tato samostatná stránka.

Na rymické návsi se nachází původní domy z 18. a 19. století prezentující způsob života tehdejších obyvatel přímo v zástavbě mezi doby novějšími.

Dům č. 6. je postaven z nepálených cihel a představuje obydlí venkovského řemeslníka a drobného zemědělce. Nápis na trámu v jizbě vznik této stavby datuje do roku 1789. Dům je členěn na síň, komoru, kuchyň a jizbu. Kuchyň v minulosti sloužila jako sedlářská dílna, protože sedlářství bylo ve zdejší úrodné oblasti rozšířeným řemeslem. Protože se zde nedochovalo původní otopné zařízení, nachází se v jizbě rekonstrukce cihlového sporáku s kachlovými kamny. K domu dříve náležela i stodola a chlév. Rekonstrukce domu č. 6 proběhla v letech 1971-1973, v roce 1977 byl zpřístupněn veřejnosti.[11] Expozice v bývalé kuchyni přibližuje sedlářkou dílnu. Protože se původní nářadí nedochovalo, dotváří atmosféru nástroje ze sedlářských dílen z okolí.[5]

Dům č. 116 - obecní kovárna

Nejmladší ze staveb patřících k muzeu a nacházejících se na návsi je kovárna. Pochází z poslední čtvrtiny 19. století, stojí ale na starších základech. Skládá se ze dvou částí – obytné vzniklé před r. 1830 a samotné kovárny pocházející z doby okolo r. 1870.[4] Tyto části byly sjednoceny fasádou s poloměstskými architektonickými prvky. Obytný dům je postaven z pálených i nepálených cihel, kovárna z lomového kamene. Střechu pokrývá z protipožárních důvodů břidlice. Do samotné kovárny se vchází průjezdem. Uvnitř se nachází podlaha z udusané hlíny.[10] Dominantou prostoru kovárny je velká kamenná výheň, nachází se zde i kožený měch, kovadlina, ruční vrtačka a různé kovářské nářadí. Na dvoře se dochoval speciální přístřešek, pod kterým se kovali volové.[5] V letech 1975-1978 byly obytné prostory náležící ke kovárně (kuchyň a jizba) rekonstruována pro potřeby tehdejšího bydlení.[1] V roce 1978 byla oprava kovárny dokončena a od té doby je přístupná veřejnosti.[5]

Dům č. 14 - Gajovo

Na návsi poblíž kostela se nachází dům č. p. 14 nazvaný podle příjmení posledních majitelů Gajovo. Dům je připomínán už v roce 1757, kdy ho vlastnil Šebestián Pilgřim. Postaven byl z nepálených cihel a respektoval tradiční trojdílnou dispozici.[11] Podle prostornosti světnice se soudí, že zde mohl v minulosti stávat tkalcovský stav. Ke světnici byla v 19. století přistavěna kuchyň, na jejíž výstavbu už byly použity cihly pálené.[4] Na dům kolmo navazují chlévy, za nimi stával výminek a na konci humen zahrada. Obnovné práce na Gajovém probíhaly v letech 1969-1971. Muzeu Kroměřížska dům náležel od roku 1986, ovšem až do roku 1991 zde dožíval původní majitel pan Gaja.[11]