Muž bez vlastností

Robert Musil psal Muže bez vlastností přes dvacet let. Začal v roce 1921 a pokračoval až do své smrti v roce 1942. První dva svazky byly vydány v roce 1930, třetí, nedokončený posmrtně v roce 1943.

Román nesl v průběhu tvůrčích prací různá jména, např. Katakomby, Achilles (jak se měl původně jmenovat hlavní hrdina) či Špión. Děj románu a jeho postavy (až na výjimky, např. epizodický výstup císaře Františka Josefa I.) jsou smyšlené. Řada románových postav však měla svůj reálný předobraz v Musilově životě. Jeho přítelkyně Elsa (Berta) von Czuberová, se kterou se znal při svých studiích v Brně v letech 1889 až 1901 jej inspirovala k postavě Agaty, sestry hlavního hrdiny. Přátelé Donath a Alice Charlemontovi byli předobrazem románové dvojice Waltera a Klarisy a vídeňská milovnice kultury, jež otevřela vlastní literární salón, Eugenie Schwarzwaldová byla Diotimou Musilova života. Samotný hlavní hrdina Ulrich se pak shoduje řadou rysů s autorem, dílo tudíž nese značné autobiografické prvky. Ulrichovy názory se do velké míry kryjí s názory a postoji samotného Musila. Také většina reálií je autentická.

Musil původně nechtěl vydat román, dokud nebude zcela dokončený, ale na naléhání svého nakladatele publikoval první dva díly. Později tohoto kroku litoval, protože mu to znemožnilo zpětně do nich zasahovat a v případě potřeby je i zcela přepsat. Dodnes probíhají spekulace o tom, jak dlouhý Muž bez vlastností vlastně měl být. Zdá se však že první dva díly tvoří zhruba polovinu zamýšlené kompozice (jejím ústředním momentem snad mělo být setkání Ulricha s Agatou). Nicméně už ve stávajícím rozsahu je román mnohem delší než např. Tolstého Vojna a mír a srovnat s ním lze, co do záměru, snad pouze rovněž nedokončenou ságu Marcela Prousta Hledání ztraceného času.

Román zůstal po Musilově smrti nedokončen. Pasáže, které se už nestihly vydat, přepsala na stroji Musilova manželka Marta. Po její smrti získal Musilovu pozůstalost včetně těchto přepisů Martin syn z prvního manželství Gaetano Marcovaldi. Ten je předal Nakladatelství Rowohlt, které román vydalo i s dodatky. Editorem byl Adolf Frisé (1910–2003). Vydání se však setkalo s mnoha kritickými ohlasy. České vydání z roku 1980 proto obsahuje jen text vydaný za autorova života.[1]

Svým obrazem zanikající habsburské monarchie se ve své tvorbě zabývali mj. i Hermann Broch, Karl Kraus či Stefan Zweig.

Pro román jsou charakteristické především ironie a sarkasmus, kterými autor v žádném případě nešetří a zachycuje jimi dobu odcházejícího rakousko-uherského císařství. Mísí se v ní pohrdání s obdivem a nostalgií. Ve svém stylu opomíjí líčení objektů, soustřeďuje se na myšlenkové pochody svých postav a jejich vzájemné vztahy, se kterou vystihuje dobu odcházejícího rakousko-uherského císařství.

Přebujelostí děje a bohatou ornamentálností a v neposlední řadě délkou je dílo označováno jako poslední projev rakouského baroka. Kniha vyžaduje náročného čtenáře.

V popředí téměř nepřehledného a rozvláčného příběhu „idejí“ konce rakousko-uherské monarchie stojí otázka zachování řádu (na kterou Musil nahlíží, aniž by reflektoval skutečnost, že Rakousko-Uhersko vstoupí za několik měsíců do války a za několik let zanikne docela) a otázka významu tohoto řádu pro lidstvo.

První díl románu nám představuje hlavní postavu knihy, Ulricha. Dále se čtenář seznamuje např. s maniakálním vrahem žen a násilníkem Moosbrugerem, který je pro vraždu prostitutky souzen (zde Musil rozehrává otázku, lze-li z řádu uniknout šílenstvím), či s Ulrichovou milenkou Bonadeou a přítelkyní Klarisou, jejíž vzdor a pochybnosti přerostou v postupující šílenství.

V druhém díle je Ulrich zapojen do „paralelní akce“, horečných příprav oslavy 70. výročí vlády císaře Františka Josefa I., které připadá na rok 1918. Kolem „paralelní akce“ se soustředí řada osobností, jež se více či méně podílejí na přípravách, či pouze dokreslují dobový kolorit císařské Vídně, např. Ermelinda Tuzziová, přezdívaná Diotima, manželka úředníka, která v akci vidí příležitost stát se jakousi vídeňskou múzou, starý hrabě Leinsdorf, který pro svůj konzervatismus není s to dospět téměř k žádnému konkrétnímu rozhodnutí, všemi neoblíbený generál Stumm von Bordwehr, či v neposlední řadě německý hrabě Paul Arnheim, jehož reálným předobrazem byl německý politik Walther Rathenau, pro nějž představuje vztah s Diotimou kongeniální spojení krásy a duchaplnosti bez závazků.

Zatímco většina zúčastněných (nejhorečněji Diotima) se snaží propojit vládu císaře Františka Josefa I. se nějakou všeobjímající ideou (rok 1918 je postupně představován např. jako „rakouský rok“, „rakouský světový rok“ či „světový mírový rok“), jediní dva, kteří s „paralelní akcí“ spojují reálné cíle, jsou Stumm, jenž se snaží navýšit dotace na modernizaci dělostřelectva, a Arnheim, který má zájem o koupi haličských naftových polí, a ve svém snažení nakonec uspějí.

Ve třetím díle stojí v ohnisku postav (již od konce druhého dílu) Ulrichova sestra Agáta, s níž Ulrich prožije mysticko-incestní sblížení.

Z autorovy pozůstalosti bylo německy vydáno dalších více než sedm set stran nedokončeného textu.

První české jevištní zpracování tohoto díla uvedl umělecký soubor Sektor pro hosty v režii Martina Faláře. Premiéra se uskutečnila v pražském klubu Rock Café 29. října 2013 v rámci off-programu 18. ročníku Pražského divadelního festivalu německého jazyka.