Modalita (lingvistika)

Modalita (z latinského modus - míra, způsob) je v lingvistice vyjádření způsobu platnosti určité výpovědi. Jde o komplexní jev, který zásadně spoluutváří význam věty.[1] Rozlišuje se několik základních druhů modality:

  • modalita skutečnostní – vyjadřuje protiklad reálnosti či nereálnosti výroku,
  • modalita voluntativní – vyjadřuje, zda je realita věty nutná, možná nebo záměrná,
  • modalita postojová – vyjadřuje postoj mluvčího k výpovědi,
  • modalita jistotní – vyjadřuje míru přesvědčení mluvčího o platnosti vyjadřovaného děje.

Pojem modality je v různých jazycích (i velmi blízkých) často definován rozdílně. Je to způsobeno tím, že modalitu lze vyjadřovat velmi variabilními jazykovými prostředky, takže i pod samotný pojem mohou spadat odlišné skutečnosti. Jednotlivé typy modality se v různých výpovědích navzájem kombinují, což vytváří dosti složitou významovou strukturu.[2]

Modalita skutečnostní

Skutečnostní modalita modifikuje obsah výpovědi na základě toho, zda je vyjadřovaný děj reálný (konstatovaný) nebo nereálný (hypotetický). Hypotetické děje lze dále rozčlenit na děje možné (potenciální) a nemožné (ireálné).[3]

V češtině se skutečnostní modalita primárně vyjadřuje způsobem slovesa, a to konkrétně protikladem indikativu (oznamovacího způsobu) a kondicionálu (podmiňovacího způsobu). Přitom kondicionál přítomný slouží k vyjádření dějů potenciálních, kondicionál minulý k vyjádření dějů ireálných. Dochází ovšem k tomu, že se jednotlivé formy zaměňují - indikativ místo kondicionálu přítomného pro děje potenciální a kondicionál přítomný místo minulého pro děje ireálné. Tyto záměny jsou považovány za hovorové, ale akceptovatelné v případech, kdy je hypotetičnost děje zřejmá z širšího kontextu - zejména kondicionál minulý se v mluvené řeči užívá jen velmi zřídka. [3] Imperativ (rozkazovací způsob) je v tomto případě obvykle chápán vůči realitě jako indiferentní (tj. rozkaz se nijak nevyjadřuje k tomu, zda je daná skutečnost reálná). [4]

Skutečnostní modalita je do značné míry závislá na mluvčím, který rozhoduje o tom jaký způsob zvolí. (Přijdu k tobě za deset minut x Přišel bych k tobě za deset minut). [5] Protože česká věta obvykle stojí na slovese, které vždycky musí mít nějaký způsob, je skutečností modalita téměř vždy ve výpovědi nějakým způsobem vyjádřena. [6]

Příklady
  • Dárek pro babičku k narozeninám koupit nezapomenu. - Indikativ, konstatace.
  • Kéž bych nezapomněl koupit dárek pro babičku k narozeninám. - Kondicionál přítomný, potenciální děj - věta vyjadřuje, že babička ještě narozeniny neměla a přeji si, abych jí nezapomněl koupit dárek.
  • Kéž bych byl nezapomněl koupit dárek pro babičku k narozeninám. - Kondicionál minulý, ireálný děj - už je po narozeninách a je mi líto, že jsem dárek zapomněl koupit.

Příklady záměn slovesných způsobů:

  • Kdybych měl čtyři ruce, tak bych si to přidržel sám. (Je zřejmé, že jde o ireálný děj, avšak použit je kondicionál přítomný.)
  • Nevidím tu nikoho, kdo to chápe. = Nevidím tu nikoho, kdo by to chápal. (Bez ohledu na způsob vedlejší věty je význam obou vět stejný.)

Kromě podmínkových souvětí lze kondicionál nahradit indikativem v některých potenciálních větách, a to v závislosti na sémantice (významu věty): [7]

  • Prohra by mě rozčílila. = Prohra mě rozčílí.

U ireálných dějů nelze kondicionál indikativem ve větách jednoduchých nahradit

  • Zítra se tatínek dožije sedmdesátin. x Zítra by se tatínek dožil sedmdesátin. Druhá věta vyjadřuje ireálný děj, kondicionál minulý je v ní nahrazen kondicionálem přítomným. Správně by věta měla znít: Zítra by se byl tatínek dožil sedmdesátin. Vidíme, že záměna kondicionálů je možná, ale kondicionál indikativem v tomto případě nahradit nelze. Jiný je ovšem případ, kdy okolnosti vysvětluje další věta souvětí:
  • Kdyby tatínek loni nezemřel, zítra se dožije sedmdesátin. V tomto případě je záměna možná a v tomto souvětí lze užít v podstatě libovolnou kombinaci indikativu a kondicionálů, aniž by se změnil (ztratil) původní význam.

Modalita voluntativní
Související informace naleznete také v článku Česká modální slovesa.

Voluntativní modalita modifikuje obsah výpovědi na základě toho, zda je vyjadřovaný děj nutný, možný nebo záměrný, vyjadřuje tedy „stupeň realizovatelnosti“ děje. V češtině se primárně vyjadřuje použitím modálních sloves. Sekundárně ji lze vyjádřit také některými dalšími modálními prostředky, především způsobem slovesa - například větu Spal bych. lze použít místo Chci spát.[8]

Typy voluntativní modality

Pomocí voluntativní modality se vyjadřují tři základní postoje k výpovědi:

  1. nutnost, u níž se dále rozlišuje:
    1. krajní nutnost (debitiv) - muset,
    2. záhodnost (hortativ) - mít (povinnost),
  2. možnost (fakultativ, permisiv, posibilitiv) - moct,
  3. vůli (volitiv) - chtít.

Modalita postojová

Postojová modalita je vyjádřením komunikačního záměru mluvčího. Obvykle se komunikační záměry rozdělují do následujících kategorií:

  • oznámení,
  • otázka,
  • žádost:
    • rozkaz,
    • přání.

Lze se ovšem setkat i s jiným, podrobnějším členěním, např.: oznámení, otázka, výzva, námitka, nesouhlas, protest, ohrazení, odmítnutí, výtka, přání. Postojovou modalitu lze vyjádřit přímo a nepřímo.[9]

Do postojové modality se někdy řadí také větný zápor.

Přímé vyjádření postojové modality

Přímé vyjádření lze realizovat dvěma způsoby:

  1. explicitní performativní formule,
  2. výpovědní forma.

U explicitní performativní formule vychází vyjádření z významu samotného slovesa a na něm závislé vedlejší věty (která může být případně nahrazena jejím ekvivalentem – infinitiv, předmět):[10]

  • Poslušně hlásím, že jsem opět zde. (říkám, upozorňuji, připomínám, uvádím atd.)
  • Zajímá mě, jestli mi nelžeš. (ptám se, táži se)
  • Poroučím ti, aby ses dostavil. (doporučuji, navrhuji, radím)
  • Přeji ti, abys uspěl.

Performativní formule je třeba rozlišovat od neperformativní (např. vysvětlovací) realizace. Rozdíl je v tom, že performativním slovesem se vykonává to, co je jím řečeno:

  • Zahajuji dnešní poradu. (slovesem zahajuji se zahajuje porada) x Zapálením této svíce zahajuji dnešní schůzku (schůzka se zahajuje zapálením svíce).

Obvykle se v této funkci objevují slovesa mluvení, ovšem podobně se může uplatnit i celá řada jiných sloves. Základní (bezpříznaková) forma je indikativ 1. osoby singuláru přítomného času aktiva nedokonavého slovesa, ovšem mohou se vyskytnout i jiné podoby:

  • Cestující se vyzývají, aby se za jízdy drželi. - 3. osoba plurálu.
  • Jana Novotná a Pavel Černý oznamují uzavření sňatku. - 3. osoba plurálu.
  • Upozornil bych zejména na následující problém. – kondicionál. Použití kondicionálu vede k oslabení performativní funkce.

Převážnou většinu modálních postojů lze pomocí performativních formulí vyjádřit - výjimkou jsou např. některá společenská tabu (obvykle neříkáme: svádím tě, abys..., vyhrožuji ti, že...). Přitom ovšem platí, že performativní formule mívají formální, slavnostní ráz, takže v některých situacích je jejich užití nevhodné (Vyzývám tě, abys mi podal šroubovák), jindy slouží k upoutání pozornosti (Tak vám oznamuju, že se mi narodil kluk), někdy je jejich užití společenskými pravidly vyžadováno (např. při svatebním obřadu - oddávající neříká: Tak co, ženichu, berete si přítomnou za manželku?)[11]

Výpovědní forma je typ věty, který mluvčí zvolí na základě svého postoje. Rozlišujeme věty oznamovací (deklarativní), tázací (interogativní), rozkazovací (imperativní) nebo přací (optativní). K vyjádření výpovědní formy se využívají různé prostředky (které se uplatňují vždy v kombinaci):[12]

  • forma slovesa – především slovesný způsob, částečně také čas, vid,
  • výběr slov – modální částice a příslovce, tázací slova,
  • slovosled,
  • intonace, tempo řeči apod. (v grafické podobě především interpunkce – otazník, vykřičník).

Nepřímé vyjádření postojové modality

Při nepřímém vyjádření postojové modality je obsah projevu v rozporu s jeho formou. Nepřímé prostředky volí mluvčí z různých důvodů (zdvořilost, takt, zastření záměru aj.):[13][14]

  • Uvedl byste nějaký příklad? - formálně jde o otázku, ale jejím smyslem není zjištění nějaké informace, nýbrž výzva k určité činnosti.
  • To musíte ty stromky lámat? - výzva ve formě otázky.
  • Odpočívej v pokoji (nápis na hrobě) - přání ve formě rozkazu.

Jednotlivými prostředky lze ve výpovědi odstínit například různé stupně zdvořilosti:[15]

  • Vyzývám tě, abys mi to vysvětlil. (performativní formule)
  • Vysvětli mi to! (imperativ)
  • Vysvětlíš mi to? (tázací forma s významem žádosti)
  • Nevysvětlíš mi to? (žádost lze dále oslabit užitím záporu)
  • Vysvětlil bys mi to? (žádost lze oslabit užitím kondicionálu)
  • Nevysvětlil bys mi to? (žádost lze oslabit kombinací záporu a kondicionálu)

Modalita jistotní

Jistotní nebo také pravděpodobnostní modalita vyjadřuje míru přesvědčení mluvčího o platnosti vyjadřovaného děje. Děj může být: jistý, pravděpodobný, možný, nepravděpodobný atd. Jistotní modalita se v češtině vyjadřuje především následujícími prostředky:[16]

  • lexikálně:
    • epistémické predikátory - přímo některými slovesy - pochybovat, soudit, zdát se, předpokládat,
    • epistémické partikule - použitím modálních částic - zřejmě, asi, stěží, bezesporu, prý, a víceslovných výrazů podobného významu - podle všeho, jak to vypadá,
    • spojení slovesa být s některými modálními adjektivy - je jisté, je vyloučeno, aj.,
    • modální slovesa v epistémické funkci - Už tam musí být.
  • gramaticky:
    • futurum - Bude to asi pravda.
    • způsobem slovesa - Asi bych šel.
    • určitým typem osamostatněných vedlejších vět - Že bych to nedokázal? Aby to tak byla pravda!

Odkazy

Reference
  1. ŠEVČÍKOVÁ, Magda. Funkce kondicionálu z hlediska významové roviny (disertační práce) [online]. Praha: Univerzita Karlova, 2009. S. 5–6. Dále jen ŠEVČÍKOVÁ. Dostupné online.
  2. ŠEVČÍKOVÁ, s. 6
  3. ŠEVČÍKOVÁ, s. 55
  4. ŠEVČÍKOVÁ, s. 14
  5. ŠEVČÍKOVÁ, s. 57
  6. ŠEVČÍKOVÁ, s. 16
  7. ŠEVČÍKOVÁ, s. 64
  8. ŠEVČÍKOVÁ, s. 6, 32-33
  9. ŠEVČÍKOVÁ, s. 15-16
  10. ŠEVČÍKOVÁ, s. 17-18
  11. GREPL, Miroslav. Jak dál v syntaxi. Brno: Host, 2011. ISBN 978-80-7294-511-5. S. 83–85.
  12. ŠEVČÍKOVÁ, s. 18
  13. ŠEVČÍKOVÁ, s. 9
  14. GREPL, s. 67
  15. ŠEVČÍKOVÁ, s. 152
  16. ŠEVČÍKOVÁ, s. 20

Literatura
  • GREPL, Miroslav. Jak dál v syntaxi. Brno: Host, 2011. ISBN 978-80-7294-511-5.
  • ŠEVČÍKOVÁ, Magda. Funkce kondicionálu z hlediska významové roviny. Praha: ÚFAL, 2009. 179 s. ISBN 978-80-904175-2-6.

Související články
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.