Mikrovlnná termoterapie

První záznamy o možnosti léčení rakoviny zvýšenou teplotou pochází už ze starověku. Konkrétní záznamy popisující regresi nádorů pacientů po horečnatých onemocněních pochází z konce 19. století. V praxi se jedná o poměrně mladou metodu, jejíž vývoj byl značně podmíněn vývojem mikrovlnné techniky v 70. letech 20. století.

Metoda vychází z toho, že jsou některé nádorové buňky citlivé na teplotu vyšší než 42 °C, zatímco zdravé buňky zpravidla přežívají zvýšení teploty až do 45 °C. Z toho vyplývá, že ohřev tkáně na teplotu v rozmezí 42°-45° selektivně ničí buňky nádoru. Hypertermie je obzvláště účinná při léčení velkých nádorů.

Protože je v nádorové tkáni zhoršená cirkulace krve, je tím snížená i schopnost její termoregulace. Čím větší je nádor, tím je efekt silnější. V normální tkáni se ohřevem cirkulace krve zvýší a tím se teplota stabilizuje, v nádorové tkáni se naopak s rostoucí teplotou cirkulace snižuje, proto je možné ji velice výhodně likvidovat vyšší teplotou.

Hypertermie se používá komplementárně s radioterapií. Zatímco radioterapie je účinná na malé nádory a působí zejména na jejich povrchu, hypertermie je nejúčinnější u nádorů nad 2 cm a nejsilněji působí v jejich centru.

Na počátku 21. století se výzkum v této oblasti zaměřuje na vývoj mikrovlnných aplikátorů pro regionální léčbu, tj. aplikátorů určených pro léčení uvnitř tělních dutin a na zlepšení systému sledování a regulace teploty ohřívané tkáně.

Na některých zahraničních pracovištích také probíhá výzkum využití celotělové hypertermie při léčbě AIDS.