Mick Avory
Michael Charles „Mick“ Avory (* 15. února 1944) je anglický hudebník, známý především jako bubeník britské rockové kapely The Kinks. Jejím členem se stal krátce po jejich vzniku v roce 1964 a hrál s nimi až do roku 1984, kdy kapelu opustil kvůli tvůrčím neshodám s kytaristou Davem Daviesem.
Mick Avory | |
---|---|
S The Kinks v roce 1964. Zleva: Pete Quaife, Dave Davies, Ray Davies a Mick Avory. | |
Základní informace | |
Rodné jméno | Michael Charles Avory |
Narození | 15. února 1944 (78 let) |
Původ | Molesey, Surrey, Anglie |
Žánry | rock, pop |
Povolání | bubeník, perkusionista |
Nástroje | bicí |
Aktivní roky | 1962–současnost |
Vydavatelé | Pye, RCA, Arista |
Příbuzná témata | The Rolling Stones; The Kinks; The Kast Off Kinks |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Životopis
Před vstupem do kapely (1962-1963)
Předtím, než se stal členem The Kinks, hrál Avory dvakrát během května a začátkem června 1962 v hospodě Bricklayers Arms v Londýně pro skupinu hudebníků, kteří se později stali známí jako The Rolling Stones.[1]
The Kinks (1964-1984)
Avory se přidal k The Kinks v lednu 1964 poté, co od nich odešel předchozí bubeník Micky Willet.[2] Avory byl najat poté, co jejich management zaznamenal Avoryho inzerát v Melody Makeru.[3] Navzdory jeho schopnostem Avory na raných nahrávkách The Kinks (včetně hitů jako „You Really Got Me“) obvykle nebubnuje; producent Shel Talmy najímal více studiových bubeníků (například Clema Cattiniho a Bobbyho Grahama) až do roku 1965, ale Avory často hrál vedlejší perkuse.
Avory je často považován za nejnenápadnějšího a nejklidnějšího člena The Kinks a byl nejlepším přítelem Raye Daviese. Nicméně jeho divoký pracovní vztah s kytaristou Davem Daviesem měl za následek mnoho legendárních bitek na pódiu. Nakonec se Avoryho vztah s mladším z bratrů Daviesů zhoršil natolik, že Avory kapelu opustil. Podle dohody s Rayem Daviesem přestal Avory v roce 1984 s kapelou vystupovat a nahrávat, ale přijal nabídku na řízení Konk Studios, kde kapela a bratři Daviesové nahráli většinu svých alb. V The Kinks ho nahradil Bob Henrit.
Později se mohlo zdát, že Dave Davies a Avory své spory urovnali. Avory hrál na bicí ve skladbě „Rock 'N' Roll Cities“ z alba Think Visual, které napsal Dave Davies. Ray Davies ho požádal o návrat do kapely, ale Avory odmítl, protože chtěl mít klid od neustálých turné, práce a vystupování v minulých dvou dekádách.
Současná práce (1985-současnost)
Po rozpadu The Kinks v roce 1996 začal hrát s The Kast Off Kinks, spolu s Johnem Daltonem, Davem Clarkem a Johnem Goslingem. Od té doby s nimi stále vystupuje. V devadesátých letech také s Davem Clarkem, Noelem Reddingem a Davem Rowberrym založil kapelu Shut Up Frank. Hojně koncertovali a nahráli několik alb.
V roce 1990 byl uveden do Rock and Roll Hall of Fame a v roce 2005 do UK Music Hall of Fame.
V dubnu 2004 na žádost The Animals, kteří se chystali oslavovat své 40. výročí, byl Chip Hawkes (bývalý člen The Tremeloes) požádán, aby vytvořil kapelu, která by s nimi jela na turné. To udělal a vznikla tak superskupina The Class of 64, jejíž členy byli původní členové britských kapel šedesátých let, včetně Avoryho, Eric Haydock (The Hollies) a Hawkese.
V roce 2007 Avory opustil The Class of 64 a s dalšími původními členy založil novou kapelu The Legends of the Sixties. 10. května 2007 vystoupil jako host s Rayem Daviesem v Royal Albert Hall. Hrál na tamburínu. Dalším histem byl Ian Gibbons, bývalý dlouholetý klávesák The Kinks.
Avory v současné době hraje s The '60s All Stars' band, která obsahuje členy britských kapel šedesátých let: John Dee (The Foundations), Alan Lovell (The Swinging Blue Jeans) a Derek Mandell (The George Harrison Band). Často hrají v hospodě Cardinal Wolsey v Hampton Courtu.
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mick Avory na anglické Wikipedii.
- It's Only Rock 'n' Roll: The Ultimate Guide to the Rolling Stones, James Karnbach & Carol Benson, Facts On File Inc., New York, NY, 1997. ISBN 0-8160-3035-9 Strany 57, 58
- Hinman (2004). str. 9–20
- Hinman, Doug (2004). str. 17-20