Michel Barnier

Vystudoval ESCP Europe a byl zaměstnán v úřadu několika francouzských ministrů. Sám vstoupil do politiky ve svých 27 letech, kdy byl zvolen poslancem za neogaullistické Rassemblement pour la République (Sdružení pro republiku).[2] Poslancem byl až do roku 1993, kdy se stal členem kabinetu.

Byl šéfem kandidatury města Albertville na pořádání Zimních olympijských her 1992, po přidělení pořadatelství předsedal organizačnímu výboru spolu s Jean-Claudem Killym.[3]

O rok později se poprvé stal členem francouzské vlády, když nastoupil do úřadu ministra životního prostředí. V roce 1995 ho tehdejší premiér Jacques Chirac jmenoval státním sekretářem pro evropské záležitosti. V této funkci setrval do porážky pravice ve volbách v roce 1997.[2] V této době, v letech 1995 až 1999, byl také senátorem za Savojsko.

Následně poprvé nastoupil jako člen Evropské komise, v letech 1999 až 2004 vykonával funkci komisaře pro regionální politiku.[2]

Mezi 31. březnem 2004 a 2. červnem 2005 zastával úřad francouzského ministra zahraničních věcí ve vládě Jeana-Pierra Raffarina.[2] Z tohoto úřadu byl odvolán v souvislosti se zamítnutím Evropské ústavy ve francouzském referendu.[4]

Od roku 2006 do roku 2009 byl místopředsedou Evropské lidové strany.

Od roku 2007 byl francouzským ministrem zemědělství, v roce 2009 však tento post opustil,[2] aby se opět mohl věnovat funkci evropského komisaře.

V letech 2010–2014 byl Barnier komisařem pro vnitřní trh a služby v Evropské komisi vedené José Barrosem.[2] Jmenován byl s cílem regulovat zejména finanční a bankovní trh, symbolizovaný londýnskou finanční čtvrtí City.[5] Během svého působení ve funkci prosadil na čtyři desítky regulačních předpisů týkajících se bankovního a pojišťovacího sektoru a trhu.[6] V roce 2013 prohlásil, že fiskální unie v Evropě musí vést i k užší politické unii pro všech 27 zemí, což vyvolalo odpor zejména ve Spojeném království.[4]

V roce 2014 se ucházel o post kandidáta Evropské lidové strany na předsedu Evropské komise, ale prohrál s Jeanem-Claudem Junckerem.[7]

V červenci 2016 byl jmenován hlavním vyjednavačem Evropské unie pro jednání s britskou vládou o modalitách vystoupení Spojeného království z EU.[1] V té souvislosti byl připomínán jeho napjatý vztah ke Spojenému království od doby jeho působení ve funkci evropského komisaře pro vnitřní trh. Tehdy byl charakterizován jako pragmatický politik, více Evropan než Francouz.[5] 19. března 2020 bylo oznámeno, že Barnier byl pozitivně testován na koronavirus, což značně ovlivní současná vyjednávání o dalších vztazích se Spojeným královstvím po již uskutečněném brexitu, která měla původně být uzavřena dohodou do konce roku 2020.[8] Kvůli Barnierovu onemocnění byla vyjednávání dočasně přerušena, také z toho důvodu, že všichni členové delegací obou stran se museli uchýlit do karantény. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová prohlásila, že předepsaná lhůta pro dosažení dohody nebude stačit.[8]

Barnier je také členem komise Mezinárodního olympijského výboru pro udržitelnost a dědictví.[9]

Michel Barnier je ženatý a má tři děti.[2]