Metody dramatické výchovy

Metody dramatické výchovy umožňují vtáhnout celou osobnost účastníka do procesu. Umožňují tvořit, prožít, sdílet, reflektovat a berou ohled na možnosti jedinců. Výběr metod je nejdůležitějším faktorem výchovně vzdělávacího procesu. Základní skupinu tvoří hry. Hra má pravidla, která musí ostatní účastníci přijmout.[1]

Metody dramatické výchovy

Dramatická výchova má různou klasifikaci metod. Kritériem dělení je věk účastníků, psychologické hledisko a osobní angažovanost účastníka ve hře.

Základním členěním jsou metody založené na principu hraní rolí, bez kterých by dramatická výchova nešla uskutečnit.[2] Jedná se o postup, při němž se člověk svou vlastní osobou stává někým nebo něčím jiným.[3]

  1. Metoda ú(plné) hry: tento typ je založen na modelování situací s využitím všech aktivit – pohybu, řeči, psaní, manipulací s předměty atd.
  2. Metody pantomimicko-pohybové: pro tento typ metod je základem pohyb, od účastníků není vyžadován zvuk a řeč
    zrcadlení: podstata spočívá v co nejpřesnějším napodobení pohybové akce hráče druhým hráčem
    živé nehybné obrazy (sochy): sehrání určitého jevu, osoby či situace jedním nebo více účastníky beze slov a bez pohybu(konfigurací těla, stabilním mimickým výrazem).
  3. Metody verbálně-zvukové: metody založené na zvuku a slově. Např. vypravování, rozhovor, diskuze
    alej: ulička, hráči vytvoří naproti sobě dvě řady s určitou mezerou, kudy prochází některá z důležitých postav, zpravidla je určeno, co alej zastupuje, je vymezeno, v jaké úrovni rolové hry se hráči v řadách budou vyjadřovat k postavě, která uličkou prochází. Postava prochází, naslouchá, reaguje
    brainstorming: hledání nápadů, v první fázi se vystřelují nápady, zapisují se, nahrávají, registrují. V další fázi probíhá obsahová analýza, výběr optimálního řešení
  4. Improvizace: hraní bez scénáře, vznikající na místě, přímo v procesu. Improvizace poskytuje autentický prožitek ve fiktivní situaci, hráč se v ní setkává a vypořádává se skutečně vzniklou obtíží. Nabízí jak známé, tak dosud neprožité situace, umožňuje poznávat život v celé jeho šíři a poskytuje příležitost vyzkoušet si situace v nezávazné, ale kontrolované podobě.[3]

Další jsou metody doplňkové, které pomáhají metodám základním.

  1. Metody graficko-písemné: se používají při startování dramatu, získávání informací, budování důvěry a atmosféry. Využívají beletrii, deníky, dokumenty, dopisy, dotazníky, testy, inzeráty, myšlenkové plány, obrazy, odborné texty, plakáty, projekty.
  2. Metody materiálově-věcné: se zaměřují na práci s různým druhem materiálu, jako: práce s kostýmem, práce s loutkou, práce se zástupným předmětem.

Principy využívané v metodách dramatické výchovy

  • Princip divadelnosti: to znamená, že lidé jsou schopni hrát svým jednáním fikci – fiktivní objekt, situaci, jednání.
  • Princip dramatičnosti: to je zaměření na obsah hry (hry „jako“) na určité problémy, konflikty.

Reference

  1. PROVAZNÍK, Jaroslav. Dítě mezi výchovou a uměním. Dramatický výchova na přelomu tisíciletí.. Praha: Sdružení pro tvořivou dramatiku, 2008.
  2. VALENTA, Josef. Metody a techniky dramatické výchovy. Praha: Grada Publishing a.s., 2008.
  3. MACHKOVÁ, Eva. Metodika dramatické výchovy. Praha: Sdružení pro tvořivou dramatiku, 2007.
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.