Menandros (gnostický učitel)

O Menandrovi se zmiňují ve svých textech církevní otcové. Nejstarší zmínky jsou v díle Iústína (Apologia prima)[1], dále Eirénaia (Adversus haereses)[2], Tertulliana (De resurrectione carnis)[3] a Eusebeia (Historia ecclesiastica)[4]. Žádné Menandrovy texty nejsou známy.

Menandros se podle Iústína narodil ve venkovském městě Kapparatea v Samaří, působil však v syrské Antiochii[1]. Podle církevních otců byl žákem a údajným nástupcem Šimona Mága[1][5]. Menandros působil v městských oblastech, ačkoliv pocházel z venkovského prostředí[1]. Podle Eusebeia měl být Menandrovým žákem v Antiochii Basileidés (působil v Alexandrii avšak jeho původ ani rok narození a datum úmrtí nejsou známy)[4], není to však pravděpodobné[6].

Podobně jako Šimon Mág se údajně věnoval magii a přejal od něj část nauky.[1][5] Podle zpráv církevních otců si Menandros (stejně jako Šimon Mág) (žijící v 1. století n. l.) připisoval božství, vystupoval jako spasitel a považoval se za protiklad křesťanského spasitele[5]. Menandros se shodoval se Šimonem Mágem také v koncepci neznámého boha a stvořením světa anděly, kteří pocházeli z Ennoii.[7] Podle Tertulliana považoval Menandros lidské tělo za největší zlo a zároveň podle něj bylo stvořeno anděly.[3] Podle církevních otců se také Menandros, podobně jako Šimon Mág a Epifanés, nechal uctívat jako bůh.[1] Podle Eirénaia a Iústína měl Menandros svým následovníkům v Antiochii slibovat poznání tohoto stvoření skrz magii a křest, díky čemuž lze překonat stvořitelské anděly, následně získat znovuzrození křtem a také věčné mládí.[1][5] Od Menandra přejal některé myšlenky Satornilos (stvoření světa anděly), jisté momenty se ale liší (u Satornila se již nenachází emanace bytostí z Ennoii, naopak je věnována pozornost stvoření prvotního člověka a postavě Krista jako spasitele).[8]