Mediální výchova

Mediální výchova je obor vzdělávání zaměřený na mediální gramotnost, tedy schopnost kriticky analyzovat a vyhodnocovat informace přijímané prostřednictví médií.

Mediální výchova

Mediální výchova se ve své podstatě zaměřuje na posuzování mediálně šířených poselství. Tato poselství mohou být šířena formou jakéhokoliv média (knihy, filmy, rádiové vysílání, aj.). Jedinec, který projde touto výchovou by měl být schopen v nich odhalovat pro něj hodnotné informace, které mu mohou zaručit profesní či osobnostní růst. Zároveň by člověk, který úspěšně ovládne znalosti z mediální výchovy měl umět rozpoznávat negativní vlivy [1] Zjednodušeně řečeno „Mediální výchova je prostředkem na získání mediální gramotnosti a vzhledem na účasti médií v životě jednotlivce i společnosti by měla být součástí všeobecného vzdělání“ [2]. Jak už tato citace napovídá je tento pojem úzce spjat s termínem mediální gramotnost, o který se opírá a snaží se pomocí svých možností jedincům zprostředkovávat znalosti, které v populaci zvedají právě tento druh gramotnosti.

Historie

Mediální výchova má své kořeny v katolickém prostředí. Můžeme například hovořit o církevní cenzuře, nebo zákazech v oblasti literatury, které se dají považovat za jistou formu mediální výchovy. V tomto kontextu bychom se pohybovali v 15. – 16. století.[3]. Za první požadavek na vytvoření jednotné mediální koncepce a jeho zařazení do učebního procesu můžeme považovat úvahy J.A.Komenského, který ve svém díle Labyrint světa a ráj srdce uvažoval o roli novin ve škole. Dle Komenského měli být noviny nástrojem ve výuce a zdrojem aktuálních informací pro studenty [4]

2. polovina 19. století je autory uznávána, jako skutečný počátek, jelikož dochází k vynálezu rotačky, jenž diametrálně zvýšil počet denních výtisků novin. Noviny byly levnější a gramotnost ve společnosti rostla a mohlo je odebírat čím dál tím více lidí. Mediální domy ovšem chtěli oslovit co největší publikum, takže zjednodušovali svůj obsah. Mediální pedagogika z tohoto období je typická svým zaměřením na ochranu čtenáře, především mládeže a dětí, před ohrožením mravů a morálky.[3]

50. leta 20. století přinášejí nové směry zaměřené na prevenci proti filmové tvorbě, neboť ta se ve své době považovala za největší hrozbu společnosti. Vzniká tzv. „preventivní filmová výchova“.[5]

60. léta 20. století zavádí nový přístup, který již více odpovídá současné podobě. Snaží se najít smysluplné využívání médií, tedy jak uvědoměle a kriticky používat média, jelikož média již nejsou pouze zdrojem informací, ale i nástrojem, jak dát o sobě světu vědět. V 60. letech jsou formulovány první teze, které hovoří o hrozbě masové manipulace lidí pomocí médií a vzniká apel na snížení jejich moci. K tomu má dojít například tím, že se do mediálního prostoru umožní vstup menšinám, které prozatím neměli své zastoupení v tomto odvětví jde o handicapované, menšiny, ekologické aktivity aj.[5]

70. léta 20. století mediální pedagogika nadále nabírá na podobě v reakci na změny, které proběhly v 60. letech, a vzniká kritický směr mediální pedagogiky, který si dává za cíl vytvořit jedince, již přistupují k médiím aktivně, a využívá je pro svůj užitek. Taktéž se do diskursu dostává druhý směr, který se zaměřuje na uplatnění médií jako vzdělávacích technologií.[5]

Druhá světová válka je pro mediální výchovu důležitým milníkem, neboť právě po jejím konci vzniká snaha posílit odolnost široké veřejnosti vůči tlakům propagandy, jež vychází ze zkušeností, které lidstvo získalo ze situace v nacistickém Německu. Cílem je tedy naučit občany v poválečném Německu kritickému čtení.[6]

Vymezení

Mediální výchovu můžeme vnímat dvěma způsoby. První z nich se zaměřuje na pedagogiku o médiích, která nás má obohatit znalostmi jak média fungují. Druhý pak hovoří o pedagogice s médii, jenž se zaměřuje na možnosti, jak propojit média a vzdělávání.[7]

Premisy

E. Poláková (2006) definovala premisy mediální výchovy a Labischová (2011), je prezentuje v této formě:

• Média divákům předkládají záměrné konstrukce a nikoliv jednoduchý odraz skutečnosti, mediální výchova pak usiluje o vysvětlení mechanismů jejich vzniku, snaží se o „dekódování“.

• Každé médium kóduje realitu skrze svůj vlastní jazyk.

• Média slouží jedincům jakožto primární zdroj většiny informací, na jejich základě si osoby tvoří obraz reality a média tak mohou formovat a ovlivňovat jejich názory. Díky tomu jsou taky významnými hráči v oblasti politiky a při formování společenských změn.

• Cílem mediální produkce, pokud se nejedná například o veřejnoprávní média, je zisk.

• Obsahy, které média tvoří vždy představují jistý druh reklamy, která může, nebo nemusí být zřejmá. Může se jednat o propagaci určitých hodnot, nebo životních stylů.[7] Pokud bude jedinec často vystaven vyobrazení zdravého životního stylu, je pravděpodobné, že jeho návyky se změní, jak naznačuje Jirák a Köpplová (2007): "Některé výzkumy naznačují, že jsou-li uživatelé dlouhodobě vystaveni reklamám může to mít vliv na jejich stravovací návyky.“ [8]

Cíle

Cílem mediální výchovy by mělo být zaměřit pedagogické aktivity na formování osobností, které jsou schopny kriticky posuzovat mediálně šířená poselství, umět si z nich vybrat co je pro jedince užitečné a co má na něj naopak negativní vliv. Labischová (2011) uvádí, jak B. Schorb představuje dílčí cíle: • Rozšíření schopností jedince zacházet s médii • Poznání a naučení se vědomé komunikaci • Získání schopnosti sebekriticky rozpoznávat své zájmy a následně je kreativně ztvárnit • Získání schopnosti sdělit v obrazech a slovech vlastní zkušenosti a kritické postoje • Získání jistoty v jednání v různých společenských situacích [1]

Poláková pak stručně definuje cíle mediální výchovy, jako „umožnění vzdělávaným, aby získali mediální gramotnost a osvojili si mediální kompetence." [9] Dále pak uvádí své čtyři dílčí cíle: • Prohloubit chápání, jak média fungují, jak jsou organizované, jak tvoří realitu • Naučit subjekty mediální výchovy kriticky analyzovat obsahy médií • Zvýšit u studentů pozitivní účinek z přijímání a zpracování mediálního obsahu • Naučit žáky dovednosti potřebné pro tvoření vlastního mediálního obsahu

Kategorie

se využívají k posouzení úrovně schopností jedinců v oblasti mediální výchovy.

Schopnosti a vědomosti Rozlišují, jak a jestli žák přistupuje analyticky a kriticky k mediálním obsahům. Přičemž dokáže rozeznat zábavné prvky od informačních a významným pro společnost. Jestli dokáže student správně interpretovat vztah reality a mediálních zpráv, také zároveň sleduje jeho schopnost rozlišit mezi faktickým a fiktivním obsahem. Zda žák chápe úlohu médií v klíčových společenských situacích a rozumí úloze médií v běžném životě. Umí odhalit vlivy, které působí na chování médií a zvládá identifikovat postoje a názory autora zpráv.[10]

Dovednosti Vymezují schopnost studenta tvořit vlastní mediální obsah, nebo se do jeho tvorby zapojuje. Zjišťují zda ovládá tvorbu pro různé druhy médií (televize, internetové médium, apod.). Jak moc efektivně se dokáže zapojit do veřejné a mediální komunikace. Na jaké úrovni je jeho schopnost spolupráce v týmu a v poslední řadě také stupeň efektivnosti stylizace mluveného a písemného textu.[11] Postoje a hodnoty Jakým způsobem žák dokáže rozeznat stereotypy a způsob zpracování zpráv. Jak student umí hodnotit vliv médií na společnost, identifikovat faktory které mají vliv na média, posoudit vztah sociální zkušenosti a mediální prezentace.[11]

Složky

• Mediální faktory – Kdo s kým a proč skrze média komunikuje? Kdo je ten kdo produkuje obsah a jaké je jeho postavení v procesu produkce?

• Mediální kategorie – druhy (televize, rozhlas, aj.), formy (dokumentární film, televizní zprávy), žánry (SCIFI, komedie)

• Jazyk médií – jak pochopíme jeho význam, jak média tvoří významy (narativní struktury)

• Mediální odraz reality – jak média prezentují realitu? Jaký je vztah mezi mediálním obsahem a skutečností. Například stereotypizace a její důsledky

• Publikum médií – Kdo a proč sleduje média? Jak si publikum hledá, vybírá, konzumuje a reaguje na mediální obsahy? Můžeme jednoduše dělit na elitní, masové, vyhraněné, pasivní, interaktivní

• Mediální technologie – jak se tvoří mediální obsah, jaké technologie jsou na to vhodné, jak tyto technologie ovlivňují proces výroby a výsledný produkt [12]¨

Obsah

Mediální výchova by měla pro zvýšení mediální gramotnosti pojmout tato témata: Média a každodenní realita, typologie masových médií, charakteristiky a odlišnosti mezi veřejnoprávními a soukromými médii, typologii publika, základní zákonitosti vnímání mediálního obsahu, účinky působení médií, mediální produkty, mediální instituce které se podílejí na tvorbě a distribuci daného produktu, žánry médií a další.[13]

Česká praxe

20. století Ve 20. století se v českém kontextu objevují dva iniciační směry. První proud měl podobně, jako v celém světě, souvislost s rozvojem nových médií, jako je film, nebo rozhlas. Účastníci tohoto proudu navrhovali možnosti, jak využít tato nová média ve školní výuce. Tato myšlenka má i své kritiky, kteří se například obávají nevole rodičů, jelikož noviny často obsahují nevhodný, primárně politický obsah, jenž může mít na výuku neblahý vliv. I přesto jsou vydávány tiskoviny určené pro žáky a učitele. Druhý proud pak na média nahlížel ze strany, která varovala před možností ohrožení procesu výchovy a poučení o něm by se mělo stát předmětem školních osnov. Tento proud byl reakcí na sílící negativní vlivy médií, jako je například manipulace, na společnost a snažil se veřejnost upozornit na potřebu informovaného diváka. K tomuto proudu v zahraniční praxi můžeme zahrnout například citát Josefa Grycze “už nejde o to, zdali mládež má noviny čísti či nikoli, nýbrž o to, že mládež sama, bez školy, noviny čte, a že tedy škola musí věnovati pozornost této věci a mládeži pomoci, jakož i dáti jí v dané otázce směr“.[14]

Prosovětský režim , který vznikl po roce 1948 pod vedením komunistické strany projevil zájem rozvinout mediální gramotnost, avšak ne na úrovni všeobecného vzdělávání žáků, ale na úrovni deklarací. Mediální výchova v této době dostává ideologické mantinely, které ji značně omezují. Média se stávají nástrojem státu a řídí se politikou vládnoucí strany, jelikož z ideologického hlediska je nepřípustné, aby někdo pochyboval o správnosti rozhodnutí vlády, tak je mediální výuka, která by pojednávala o neblahém vlivu médií v tomto prostředí nemyslitelná.[15]

Po roce 1989 Po roce 1989 dochází k novým snahám o zavedení mediální výchovy a můžeme tyto snahy dělit do dvou období. První je období spontánních snah. V tomto proudu jsou hlavními aktéry pedagogové, kteří z vlastního přesvědčení do výuky začali zakomponovávat prvky mediální výchovy. Druhé období následovalo v pozdních 90. letech 20. století a trvá do dneška (s jedním rozdílem, že od pouhého zaměření na školní výuku se začíná klást důraz na vzdělávání široké veřejnosti), jedná se o dobu tzv. systematizace, kdy z nahodilých zájmů jedinců se začíná tvořit institucionalizované odvětví.[16]

Reference
  1. LABISCHOVÁ, Denisa. Didaktika mediální výchovy. Ostravská univerzita v Ostravě, 2011, s.12
  2. POLÁKOVÁ, Eva. Mediálne kompetencie. Úvod do problematiky mediálnych kompetencií. Zväzok I. Trnava: Fakulta, 2006. s.21
  3. BÍNA, Daniel. Výchova k mediální gramotnosti. V Českých Budějovicích: Jihočeská univerzita, 2005. s.18
  4. JIRÁK, Jan; ŠŤASTNÁ, Lucie. K periodizaci vývoje mediální výchovy a mediálního vzdělávání v českém prostředí v evropském kontextu. Sborník Národního muzea, Řada C–Literární historie, 2012, s.8
  5. BÍNA, Daniel. Výchova k mediální gramotnosti. V Českých Budějovicích: Jihočeská univerzita, 2005. s.19
  6. LABISCHOVÁ, Denisa. Didaktika mediální výchovy. Ostravská univerzita v Ostravě, 2011, s.10
  7. LABISCHOVÁ, Denisa. Didaktika mediální výchovy. Ostravská univerzita v Ostravě, 2011, s.11
  8. JIRÁK, Jan a KÖPPLOVÁ, Barbara. Média a společnost. Praha: Portál, 2007. s.177
  9. POLÁKOVÁ, Eva. Mediálne kompetencie. Úvod do problematiky mediálnych kompetencií. Zväzok I. Trnava: Fakulta, 2006. s.22
  10. LABISCHOVÁ, Denisa. Didaktika mediální výchovy. Ostravská univerzita v Ostravě, 2011, s.15
  11. LABISCHOVÁ, Denisa. Didaktika mediální výchovy. Ostravská univerzita v Ostravě, 2011, s.16
  12. POLÁKOVÁ, Eva. Mediálne kompetencie. Úvod do problematiky mediálnych kompetencií. Zväzok I. Trnava: Fakulta, 2006. s.24
  13. POLÁKOVÁ, Eva. Mediálne kompetencie. Úvod do problematiky mediálnych kompetencií. Zväzok I. Trnava: Fakulta, 2006. s.25
  14. WOLÁK, Radim. Mediální výchova v ČR: k zavádění nového tématu do vzdělávacího systému. 2017, s.40-44
  15. WOLÁK, Radim. Mediální výchova v ČR: k zavádění nového tématu do vzdělávacího systému. 2017, s.53
  16. WOLÁK, Radim. Mediální výchova v ČR: k zavádění nového tématu do vzdělávacího systému. 2017, s.61

Literatura
  • BÍNA, Daniel. Výchova k mediální gramotnosti. V Českých Budějovicích: Jihočeská univerzita, 2005. ISBN 80-7040-844-8. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:739d82d0-bf8b-11e5-b404-005056825209
  • JIRÁK, Jan a KÖPPLOVÁ, Barbara. Média a společnost. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-287-4. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:57c60a80-d0db-11e5-9c26-5ef3fc9bb22f
  • JIRÁK, Jan; ŠŤASTNÁ, Lucie. K periodizaci vývoje mediální výchovy a mediálního vzdělávání v českém prostředí v evropském kontextu. Sborník Národního muzea, Řada C–Literární historie, 2012, 58.4: 67-72.
  • LABISCHOVÁ, Denisa. Didaktika mediální výchovy. Ostravská univerzita v Ostravě, 2011.
  • POLÁKOVÁ, Eva. Mediálne kompetencie. Úvod do problematiky mediálnych kompetencií. Zväzok I. Trnava: Fakulta, 2006.
  • WOLÁK, Radim. Mediální výchova v ČR: k zavádění nového tématu do vzdělávacího systému. 2017.
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.