Mascon

Významným jevem jsou mascony na Měsíci, kde se nacházejí ve velkých impaktních pánvích především na přivrácené straně (Mare Imbrium, Mare Serenitatis, Mare Crisium, Mare Humorum, Mare Nectaris a další menší)[1] – jejich vznik je vysvětlován vzestupem plášťového materiálu v centru pánve krátce po impaktu. K jejich objevu došlo v roce 1968 Paulem Mullerem a Williamem Sjogrenem v americké Jet Propulsion Laboratory (NASA) při analýze odchylek drah automatických lunárních sond.[2] Díky tomuto objevu se později podařilo zpřesnit navigaci nad povrchem Měsíce dostatečně pro následující pilotované výpravy programu Apollo, které z bezpečnostních důvodů vyžadovaly velkou přesnost při přistávání lunárního modulu.

Přesto, že nejsou tak výrazné jako měsíční, mascony jsou pozorovány i na Zemi. Na Marsu jsou mascony spojeny s menšími impakty (Isidis Planitia, Argyre Planitia) a také s komplikovanou strukturou severních nížin (např. Utopia Planitia – zřejmě erodovaná obří impaktní pánev). Na Venuši žádné mascony pozorovány nebyly (zřejmě díky husté atmosféře bránící průnikům meteoritů) a pro Merkur nemáme zatím dostatek dat – z analýzy topografie se ale zdá, že minimálně některé velké impaktní pánve nevykazují deformace spojené s tvorbou masconů. Zajímavý je rovněž fakt, že největší impaktní struktury ve Sluneční soustavě (měsíční pánev Jižní pól-Aitken a marsovská pánev Hellas) neobsahují mascony; jejich vznik tedy nelze jednoduše spojovat s velkými impakty a je důsledkem složitějších relaxačních dějů při jejich vzniku.