Martin T4M

Martin T4M byl americký torpédový bombardér z 20. let 20. století. Byl vyvinut společností Glenn L. Martin Company jako pokračování jejich dřívějšího letounu Martin T3M. Tak jako předchozí typ se jednalo o jednomotorový dvouplošník, který sloužil jako hlavní torpédový bombardér na palubách letadlových lodí námořnictva Spojených států téměř celá 30. léta 20. století.

T4M/TG
Martin T4M
Určenítorpédový bombardér
VýrobceGlenn L. Martin Company / Great Lakes Aircraft Company
První let1927
Zařazeno1928
Vyřazeno1938
UživatelSpojené státy americké
Vyrobeno kusů155
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vývoj a popis

Martin Model 74 byl navržen a vyvinut společností Glenn L. Martin Company jako výsledek zkoušení experimentálních verzí letounu Martin T3M s označením XT3M-3 a XT3M-4, které byly zkušebně osazeny hvězdicovými motory. Výsledkem byl prototyp s označením XT4M-1, který poprvé vzlétnul v dubnu 1927,[1] a který byl následně koupen námořnictvem Spojených států pro další zkoušky.[2]

Letoun XT4M-1 měl nová plátnem potažená kovová křídla s menším rozpětím než dřevěná křídla letounu T3M.[3] Byl poháněn motorem Pratt & Whitney Hornet (rovněž použitým na letounu XT3M-3) a byl vybaven vylepšeným kormidlem. Trup letounu se podobal trupu letounu T3M-2 a stejně jako tyto letouny mohl být letoun vybaven buď klasickým podvozkem záďového typu nebo plováky.

Výsledkem úspěšných zkoušek byla objednávka námořnictva Spojených států z 30. června 1927 na 102 strojů pod označením T4M-1.[2] Společnost Martin však prodala v říjnu 1928 svou továrnu v Clevelandu, která vyráběla stroje T4M, společnosti Great Lakes Aircraft Company. To znamenalo, že společnost Great Lakes obdržela objednávku na 18 letounů s mírně upraveným podvozkem, které nesly označení TG-1.[4] 2. července 1930 námořnictvo objednalo dalších 32 letounů poháněných silnějším hvězdicovým motorem Wright Cyclone u společnosti Detroit Aircraft Corporation pod označením TE-1.[2] Detroit však postoupil objednávku společnosti Great Lakes, což byla v té době jeho dceřiná společnost, která stroje vyrobila pod označením TG-2.[2]

Operační historie
T4M

Dodávky strojů T4M k námořnictvu Spojených států byly zahájeny v srpnu 1928, přičemž nahradily stroje T3M-2 na palubě letadlových lodí USS Saratoga a USS Lexington.[4] Dodávky pokračovaly až do roku 1931.[2]

Zatímco jeho předchůdce, což byl letoun T3M, většinu času působil na plovácích, v době dodávek letounů T4M a TG americké námořnictvo již dosáhlo větší univerzálnosti používaných letadlových lodí, a proto tyto letouny většinou působily na kolových podvozcích z palub letadlových lodí.[4]

Schopnosti leteckých sil na letadlových lodích byly demonstrovány během námořního cvičení v lednu 1929, když letouny z lodi USS Saratoga včetně letounů T4M prováděly cvičné útoky na Panamský kanál. Navzdory obranným silám z lodi USS Lexington a silám z pozemních základen se dalo usoudit, že útočníkům se podařilo „zničit“ zařízení průplavu i letiště. Cvičení bylo popsáno jako „nejskvěleji pojatá a nejefektivněji provedená námořní operace v naší historii“. Tato slova pronesl admirál William V. Pratt, který se později stal velitelem amerického loďstva.[5]

Letoun T4M byl neobvyklý tím, že jeho trup byl dostatečně prostorný, aby se členové posádky mohli přesouvat mezi jednotlivými pozicemi. Byl tak prostorný, že se v něm mohl člověk téměř postavit. O jeho leteckých kvalitách se však jeden z pilotů vyjádřil, že „vzlétá, létá i přistává rychlostí 65 uzlů.“[6]

Ukázalo se, že letouny T4M a TG bude těžké nahradit, protože po vyhodnocení zkoušek letounů XT6M a XT3D se tyto stroje prokázaly jako nedostatečné, aby se vyplatil jejich nákup.[7] Zůstaly ve službě až do roku 1938,[2] kdy byly nahrazeny letouny TBD Devastator a staly se tak posledními dvouplošníky v roli torpédových bombardérů u námořnictva Spojených států.[8]

Varianty
Martin T4M-1

XT4M-1

Prototyp poháněný motorem Pratt & Whitney R-1690-24 s výkonem 525 k (392 kW). Postaven 1 letoun.

T4M-1

Původní sériová verze společnosti Martin poháněná motorem R-1690-24. Postaveno 102 strojů.

TG-1

Verze společnosti Great Lakes s mírně upraveným podvozkem, poháněná motorem Pratt & Whitney R-1690-28 s výkonem 525 k (392 kW). Postaveno 18 strojů.

TG-1 Commercial

Civilní verze letounu TG-1. Postaveny dva letouny.[9]

TG-2

Verze společnosti Great Lakes poháněná motorem Wright R-1820-86 Cyclone s výkonem 620 k (463 kW). Původní označení verze bylo TE-1. Postaveno 32 letounů.

Specifikace (T4M-1)

Technické údaje pocházejí z publikace „United States Navy Aircraft since 1911“.[8]

Martin T4M-1

Technické údaje
  • Posádka: 3
  • Rozpětí: 16,16 m
  • Délka: 10,85 m
  • Výška: 4,50 m
  • Nosná plocha: 70 m²
  • Plošné zatížení: 61,7 kg/m²
  • Prázdná hmotnost: 2 643 kg
  • Vzletová hmotnost: 4 320 kg
  • Pohonná jednotka: 1× hvězdicový motor Pratt & Whitney R-1690 Hornet
  • Výkon pohonné jednotky: 525 k (392 kW)

Výkony
  • Cestovní rychlost: 158 km/h (98 mph, 85 uzlů) ve výšce ? m
  • Maximální rychlost: 184 km/h (114 mph, 99 uzlů) ve výšce ? m
  • Dolet: 584 km (363 mil, 316 námořních mil) s torpédem, „téměř 700 mil“[10] (610 námořních mil, 1 100 km) jako průzkumný letoun
  • Dostup: 3 095 m (10 150 stop)
  • Stoupavost: ? m/s (? m/min)
  • Poměr výkon/hmotnost: 0,091 kW/kg

Výzbroj
  • 1× pohyblivý kulomet ráže 7,62 mm v zadním kokpitu
  • 1× torpédo nebo bomby pod trupem

Uživatelé

Spojené státy americké

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Martin T4M na anglické Wikipedii.

  1. Swanborough and Bowers 1976, str. 311
  2. Grossnick 1995, str. 508.
  3. Taylor 1981, str. 93.
  4. Swanborough and Bowers 1976, str. 312
  5. Polmar 2004, str. 41–43
  6. Melton USNR, Lt. Comdr. Dick. the Forty Year Hitch. Wyandotte, Michigan: Publishers Consulting Services, 1970
  7. Johnson 2005, str. 4–5
  8. Swanborough and Bowers 1976, str. 313
  9. Great Lakes Aerofiles. Citováno: 17. září 2012.
  10. Polmar 2005, str. 41
  11. Johnson 1977, str. 96
  12. Johnson 1977, str. 107.

Literatura
  • Angelucci, Enzo (ed.). World Encyclopedia of Military Aircraft. London: Jane's, 1981. ISBN 0-7106-0148-4.
  • Donald, David (editor). The Encyclopedia of World Aircraft. Aerospace Publishing. 1997. ISBN 1-85605-375-X.
  • Grossnik, Roy A. Dictionary of American Naval Aviation Squadrons: Volume 1 The History of VA, VAH, VAK, VAL, VAP and VFA Squadrons. Washington DC: Naval Historical Centre, 1995. ISBN 0-945274-29-7.
  • Johnson, Edward C. Marine Corps Aviation: The Early Years 1912–1940. Washington DC: U.S. Marine Corps, 1977.
  • Melton USNR, Lt. Comdr. Dick. the Forty Year Hitch. Wyandotte, Michigan: Publishers Consulting Services, 1970
  • Polmar, Norman. Historic Naval Aircraft: From the Pages of Naval History Magazine. Washington, D.C. : Brassey's, 2004. ISBN 1-57488-572-3.
  • Swanborough, Gordon and Bowers, Peter M. United States Navy Aircraft since 1911. London:Putnam, Second edition 1976. ISBN 0-370-10054-9.
  • Taylor, M.J.H. Warplanes of the World: 1918–1939. Shepperton, Surry, UK: Ian Allen, 1981. ISBN 0-7110-1078-1.

Související vývoj

Podobná letadla

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.