Mannheimský dvorní orchestr

Mannheimský dvorní orchestr (Kurpfälzisches Kammerorchester - Komorní orchestr falckého kurfiřtství) byl pravděpodobně nejvýznamnějším hudebním tělesem 18. století, jeho činnost totiž iniciovala vznik tzv. Mannheimské školy, jejíž tvorba dala definitivní podobu hudebnímu klasicismu. Byl založen kurfiřtem Carlem Philippem po roce 1720 a svého největšího významu dosáhl za panování jeho následníka Theodora Falckého příchodem koncertního mistra, významného českého skladatele Jana Václava Stamice. Členy orchestru byli hudebníci z různých zemí, především z Čech, Itálie, Francie a Německa.[1] Nejvýznamnějšími členy byli čeští hudebníci František Xaver Richter, Antonín Fils, Jiří Čart a Stamicovi synové Karel a Antonín, Ital Carlo Giuseppe Toeschi a Němec Johann Christian Cannabich.[2] [3] Sloh Mannheimské školy se vyvíjel spolu s úrovní orchestru. Mezinárodní obsazení bylo příčinou stylové konfrontace různých přístupů, mnohotvárnosti pracovních technik a vzájemného ovlivnění, což mělo výrazný vliv na vznik nových myšlenek – mění se stavba hudební skladby a celková forma se stává dramatickou. Základním přínosem byly

• důraz na plynulou dynamiku hudební skladby
• nová formální struktura skladby (především cyklické – symfonie)
• vytváření moderní orchestrální discipliny
• použití nových zvukových odstínů a nástrojů v orchestru.

Jan Václav Stamic jako první dokázal všechny nové prvky stmelit, dát jim pevný řád a důsledně je uplatňovat. Orchestr měl původně 46 členů, později byl rozšířen na 52 hráčů, přičemž houslová sekce měla 7 až 19 členů. Zdůraznil význam dechových nástrojů. Do orchestru zavedl horny a klarinety a tím dosáhl nového zabarvení hudby. [4] Vznikl tak malý klasický orchestr, v jehož čele stál dirigent. [3] Dynamickými odstíny a střídáním tónin a temp dosahoval neobyčejné plastičnosti hudby. Bohatá skladatelská činnost členů orchestru školy trvala až do konce 18. století a přesahuje ještě do století devatenáctého. Mannheimský orchestr dosáhl v dané době takové pověsti, že domovské město bylo označováno za „muzikantské Athény Němců“.[1] Jeho činnost sice pokračovala i v období romantismu, ale přestože vychoval řadu skladatelských osobností, vlastní produkce zpovrchněla a stala se manýristickou.