Magnus II. Norský

Magnus II. byl jedním ze dvou synů krále Haralda III. a Tory Torbergsdatter. Koncem 50. let 11. století vedl výpravu na západ, na ostrovy nad severním skotským pobřežím Hebridy Irské moře. Tato výprava je známá pouze ze soudobých zdrojů mimo Skandinávii a ságy ji úplně ignorují. Magnus mohl hrát určitou roli ve válce ve Skotsku v letech 1057–1058 a podpořit Malcolma III. proti Lulachovi. V roce 1058 byl Magnus a jeho muži ve Walesu a možná i v Anglii.

V roce 1066 se Magnusův otec Harald pokusil dobýt Anglii a před odplutím jmenoval Magnuse regentem Norska. Mladší ze synů, Olaf otce doprovázel do Anglie. Harald III. byl poražen a zabit v bitvě u Stamford Bridge, Olaf však přežil a zimu 1066–1067 strávil s flotilou na Orknejích.

Norsko bylo tehdy považováno za majetek krále a podle tehdejších norských majetkových zákonů se mělo rozdělit mezi dědice, stejně jako jakýkoliv jiný majetek. Na jaře 1067 se Olaf vrátil do Norska a přihlásil se o svou část království. Magnus souhlasil a vládl poté severní části země, zatímco Olaf vládl jižní části. Bylo to první z několika rozdělení Norska mezi syny a dědice krále.

V roce 1069 Magnus zemřel v důsledku otravy (ergotismus) a Olaf se stal jediným vládcem Norska. Magnusovým synem byl pozdější spoluvládce Norska Haakon Magnusson.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Magnus II of Norway na anglické Wikipedii.

Předchůdce: Harald III. Hardrada

Norský král 1066 – 1069 s Olafem III. (1067–1069)

Nástupce: Olaf III. Norský