Luxembourg Leaks

Dne 5. listopadu 2014, mezinárodní konsortium investigativních novinářů publikovali LuxLeaks. Osmdesát novinářů z různých médií z celého světa spolupracovali a přezkoumávali 548 daňových režimů, které byly vytvořené s přes 340 firem za účelem snížení daní. Všechny dokumenty jsou dostupné online v lehce dohledatelných databázích ICIJ[4] a na dalších stránkách. Pokrývají období od roku 2002 do 2010.[5]

ICIJ spolupracovala s mnoha médii po celém světě a odhalení LuxLeaks měl celosvětový dopad. Mezi nimi patřili CNBC (USA), CBC (Kanada) a další.[6]. ICIJ byla za tuto práci odměněna nejvýznamnější cenou za žurnalistiku Spojených států, George Polk cenou (The George Polk Award) v kategorii Business Reporting v únoru 2015. ICIJ získali dokonce společně s dalšími médii 2 další ceny na stejném happeningu.[7] V červnu 2015 byl ICIJ oceněn za LuxLeaks a Swissleaks jako “Vyšetřování roku” (Investigation of the year) na Data Journalism Award.[8]

LuxLeaks odhalilo lucemburský daňový režim, který byl velmi výhodný pro mezinárodní firmy. Zámořské firmy se začali usazovat v Lucembursku ve velkém počtu na počátku devadesátých let 20. století, kdy Lucembursko zakomponovala do svého zákoníku EU směrnici, která dovolovala firmám platit daně v zemi, kde je hlavní sídlo organizace, místo v zemích, kde operují.

Daňové režimy byly navrženy Velkou Čtyřkou (The Big Four – KPMG, EY, PwC, Deloitte) tak, aby zvýhodňovali tyto firmy a poté byly schváleny daňovou správou. Obsahovali také způsoby, jak převést výnosy do Lucemburska. Vnitropodnikové oceňování (Transfer pricing) byl jedním z mechanismů který byl použit k realokaci výnosu. Dalším způsobem byly vnitroskupinové půjčky (Intra-group loans), kdy pobočka, která sídlila v zemi, kde je vysoká daň, půjčovala sídlu v Lucembursku za nízký úrok (např. za 1%). Sídlo pak půjčovala ostatním pobočkám mimo Lucembursko za vyšší úrok (např. Za 9%). Tím se snižoval daňový základ v pobočkách, které byly v zemích s vysokým daňovými povinnostmi a převedl se tam, kde byl méně zdaňován.[9]

Mnoho firem má jen symbolické sídlo v Lucembursku např. Až 1 600 firem sídlí na stejné adrese, 5, rue Guillaume Kroll, Luxembourg.[10]

Právoplatnost daňových režimů je nejasná. Přestože existují v mnoha evropských státech, v mnohých případech se jedná o státní výpomoc, která může ovlivnit soutěživost trhu. Evropská komise pro generální ředitelství pro hospodářskou soutěž (anglicky Directorate-General for Competition (DG COMP)) zahájila několik vyšetřování v této souvislosti. Vyšetřování bylo zahájeno v červenci 2014 a v říjnu 2015 došla k závěru, že daňové režimy pro Fiat Finance and Trade v Lucembursku a pro Starbucks v Nizozemí jsou nelegální státní pomocí.[11] Na tiskové konferenci Evropské komise pro soutěživost Margrethe Vestager potvrdila, že použili informace z LuxLeaks jako tržní informace.[12]

Dalším vyšetřovaným se stal McDonald, který je vyšetřován za od prosince 2015 čelícímu obvinění, že se vyhýbal daňové povinnosti od roku 2009 v Evropě a v Rusku díky dvojímu daňovému režimu. Aby se vyhnul dalšímu vyšetřování, přesunul v prosinci roku 2016 McDonald svojí daňovou povinnost z Lucemburska do Velké Británie. Mezi dalšími případy vyšetřování Evropské komise pro generální ředitelství pro hospodářskou soutěž jsou Amazon[13], DG-Suez (nyní Engie)[14] a potenciálně IKEA.[15]

Belgický daňový režim, který byl ustanoven roku 2005, byl dne 11. ledna 2016 označen za ilegální Evropskou komisí. Následkem tohoto označení byly 35 velkým mezinárodní firmám, které získaly výhody díky tomuto režimu, vyměřeny daně, které by měly dosahovat výše 700 miliónů eur.[16]

Dne 12. prosince 2014, bylo podáno trestní oznámení ohledně krádeže tajných informací a obchodních tajemství, praní peněz a podvodu vůči bývalému zaměstnanci. O dva dny později oznámil Anotine Deltour, 28letý Francouz, svojí identitu a potvrdil, že při krádeži informací jednal ve společném dobru a ne kvůli finanční odměně. Také potvrdil, že dokumenty, které ukradl, nebyly chráněné, nenaboural se do jiného systému a nedostal se do styku s ICIJ.

Státní zastupitel navrhoval 18 měsíců vězení spolu s peněžním trestem. Dne 29. června bylo vyneseno rozhodnutí, že Antoine Deltour je odsouzen k 12 měsícům vězení a 1500 eurům peněžního trestu. Po prvním odvolání byl v březnu 2017 odsouzen k 6 měsícům vězení a stejné částce peněžního trestu.[2] Až v lednu 2018 byl od svého trestu plně osvobozen Luxemburským soudem.[19]