Luisa Eleonora z Hohenlohe-Langenburgu

Po smrti svého manžela 24. prosince 1803 převzala za jejich syna Bernarda II. moc nad vévodstvím jako regentka. Během Napoleonských válek, které následující dekádu pustošily saské státy, vládla s energií, odvahou a dobrým smyslem.

Vévodství bylo během těchto válek nuceno připojit se k Rýnskému spolku a poskytnout mu vojáky; poté bylo vévodství zasaženo hladomorem, kterému se Luisa snažila zabránit dovozem pšenice. Navzdory skutečnosti, že francouzská a později ruská armáda pochodovala tam a zpět po celé zemi, Luisa odmítla uprchnout; zůstala se svým malým synem a dvěma dcerami uvnitř jejich hradu.

Využila každou strategii k zachování autonomie svého regentství, takže když se připojila v roce 1813 ke Spojencům, zachránila vévodství pro svého syna. Ten se stal o osm let později meiningenským vévodou.

Úpravou vévodské správy zajistila lepší řízení vévodství a v roce 1821 otevřela gymnázium Bernhardinum v Meiningenu (což už započal její manžel).

Její děti byly pečlivě vzdělávány, se svým učitelem Johannem Heinrichm Pestalozzim podnikly cestu do Itálie. Když její syn dosáhl patřičného věku, vzdala se Luisa Eleonora regentství a začala podnikat cesty do zahraničí, jednou také do Anglie, kde navštívila svou dceru Adelheid.