Ludwig Gies

Ludwig Gies (* 3. září 1887 Mnichov, Německo – 27. ledna 1966 Kolín nad Rýnem, Německo[1]) byl německý sochař, medailista a vysokoškolský učitel. V roce 1937 byla jeho díla spolu s mnoha dalšími vystavena na výstavě Entartete Kunst v Mnichově.

Ludwig Gies
Narození3. září 1887
Mnichov, Německo
Úmrtí27. ledna 1966 (ve věku 78 let)
Kolín nad Rýnem, Německo
Národnostněmecká
Alma materKönigliche Kunstgewerbeschule München
Povolánísochař
Oceněnívelkokříž Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo
Kříž Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Spolková orlice (zvaná „tlustá slepice“) na čelní stěně plenárního sálu Německého spolkového sněmu v Bonnu, 1955

Život a dílo

1887–1918

Ludwig Gies vyrostl jako starší ze dvou synů otce Philippa Giese a Johanny Gies rozené Grieb v Mnichově. Třetí dítě rodiny Giesovy zemřelo v dětství,[2] otec zemřel v roce 1915.

Vzdělání Ludwiga Giese je jen částečně zdokumentováno. Není jisté, zda navštěvoval střední školu nebo pouze osmiletou základní školu.[3] Gymnázium Gies nenavštěvoval.

Jeho další vzdělávání není ze zdrojů zcela srozumitelné. Městskou obchodní školu v Mnichově navštěvoval podle obsahu dopisů s Brunem Paulem v letech 1902 až 1904.[4] V této době, částečně i dříve, mohou být úřední listiny opatřeny datem, které označují pre-kurz. Kromě školy byl Gies učněm ve společnosti Winhart & Co., kde se učil cizelování u Johanna Vierthalera. Současně navštěvoval večerní a nedělní kurzy modelování a řezbářství. Na konci 19. století ovlivňoval kovoobrábění historismus, ale na počátku 20. století byl nahrazen vlivem secese nebo „jihoněmeckými tendencemi“.[5] abgelöst. Die Firma Winhart & Co. verfolgte fortschrittliche Ansätze aus beiden Richtungen[6] Společnost Winhart & Co. sledovala progresivní přístupy z obou směrů, což přivedlo Giese do kontaktu s Richardem Riemerschmidem a Brunem Paulem.

Poté, co Ludwig Gies dokončil Städtische Gewerbeschule po polovině svého učení ve Winhart & Co., navštěvoval až do července 1907 paralelně s Královskou školou umění a řemesel v Mnichově, kde jej Fritz von Miller, Anton Pruska, Maximilian Dasio a Heinrich Waderé učili cizelovat, smaltovat, vyřezávat a ornamentální a figurální modelování. Zvláště velký vliv na něho měl Waderé, který ho přivedl do kontaktu s uměním výroby medailí.

Poté, co v létě 1906 Gies dokončil studium na Kunstgewerbeschule a ve Winhart & Co., strávil několik měsíců v Mindelheimu, aby se speciálně vyškolil v tepání mědi, byl zaměstnán jako cizelér ve Winhart & Co. až do roku 1908. V květnu 1908 se zapsal na Mnichovskou akademii umění. Gies tam pravděpodobně studoval až do roku 1910 čtyři semestry sochařství.[4] Nejisté jsou důvody pro rychlé ukončení studia. Je prokázáno, že v roce 1909 pracoval ve společnosti Winhart & Co., kam se v roce 1912 vrátil na volné noze. V letech do roku 1914 začal objevovat vlastní styl a získal několik cen, především na podporu nového vývoje medailí. Spolupráce s Porzellanmanufaktur Nymphenburg rozšířila jeho možnosti zabývat se keramikou. Výsledkem byla keramická kamna, která získala pozornost na Státní výstavě v Bernu v roce 1914. Krátce nato vypukla první světová válka, které se Gies ze zdravotních důvodů neúčastnil jako voják, ale byl verbován jako pracovní služba. Ve svých dílech se v tomto období distancoval od vlastenectví a představoval válečné utrpení, které vedlo k částečné cenzuře jeho děl.

1918–1945

Dne 28. srpna 1917 Bruno Paul, ředitel vzdělávacího institutu berlínského muzea užitého umění, podnikl obchodní cestu do Mnichova navštívit různé sochaře. Po odchodu Josepha Wackerleho bylo ve škole volné místo, které se konkrétně zabývalo uměním medailí. Během této cesty se Paul setkal s Giesem. Proč právě tato shoda okolností vedla k tomu, že Paul Gies následovně zavolal do školského zařízení, není konečně objasněna: Je možné, že Bruno Paul byl již předem doporučován, aby se blíže seznámil s Giesem, zejména proto, že mnichovské medailérské umění bylo obzvláště dobré. Teoreticky si Paula Giese stále pamatoval z doby, ve které sám pracoval pro Winhart & Co. (kolem roku 1902), ale vzhledem k dlouhé době, která mezi oběma událostmi leží, je to spíše nepravděpodobné.[7]

V Berlíně vedl třídu pro vyřezání a modelování pro zlatníky a cizeléry a od roku 1924 ve Státní škole svobodných a užitých umění (nyní Berlínská univerzita umění) třídu uměleckých plastik.

Po zabavení moci národními socialisty Gies přijal rozkaz k výstavě Zázrak života (23. března až 5. května 1935 v Berlíně) a navrhl výstavu, která iniciovala monumentální reliéf Das Führerprinzip jako indikaci principu národního socialistického vůdce.[8] Také v letech 1935–1939 se podílel na výstavbě banky Reichsbank mimo jiné císařskou orlicí s dubovým věncem a svastikou z lehkého kovu.[9]

Na druhou stranu se dostal pod tlak za svou loajalitu k disidentským a židovským studentům. V roce 1937 byl vyhoštěn z pruské akademie umění, v roce 1938 byl propuštěn z učitelské profese.[10] Jedenáct jeho děl bylo nacisty zabaveno.[10] Jeho dílo Krucifix, původně objednané ředitelem muzea v Lübecku Carlem Georgem Heisem, pro kostel Marienkirche v Lübecku byl již v době jeho vzniku (1922 pro německou obchodní výstavu Mnichov) označen jako „příliš expresionistický“, stejně jako „kulturně bolševický“, byl zatracen a později se stal součástí nenávistné výstavy Zvrhlé umění v roce 1937 v Mnichově a umístěn na schodišti do 1. patra. Toto dílo bylo pak pravděpodobně zničeno.[11] Krucifix byl již jednou v březnu 1922 obětí útoku v katedrále v Lübecku, přičemž byla hlava Krista a jeden z paprsků odborně oddělena. Hlava se nacházela v nedalekém mlýnském rybníku a socha byla zrekonstruována.[12]

1945–1966

Po skončení druhé světové války Gies pracoval v Berlíně na volné noze. Od roku 1950 do roku 1962 byl profesorem sochařství na kolínských továrních školách a od roku 1953 čestným členem Akademie výtvarných umění v Mnichově.

V letech 1959 až 1962 Gies navrhl okna chóru v katedrále v Essenu a obdržel Velkou uměleckou cenu od Severního Porýní-Vestfálska.

V roce 1957 obdržel z rukou spolkového prezidenta Theodora Heusse Velký spolkový kříž za zásluhy a v roce 1959 Cerneliusovu cenu města Düsseldorf.[13]

Ludwig Gies byl pohřben na hřbitově Melaten (koridor 44) v Kolíně nad Rýnem.[14][15]

Významná díla

Díla Ludwiga Giese jsou charakterizována plochými a zahloubenými, často bizarně řezanými reliéfy a částečně kubistickým, částečně pozdně expresionistickým stylem. Kromě toho se Gies řadí mezi přední specialisty na malé sošky z hlíny a medaile z bronzu.

Gies se stal známý především dvěma sochami: Vytvořil krucifix v katedrále v Lübecku (1921), dřevěná postava jako památník padlým první světové války. Brzy po vzniku pravicových kruhů dílo neslo označení Zvrhlé umění. Hlava postavy byla sražena a vhozena do řeky Trave.[16] Jeho nejznámějším dílem je Federální orlice (1953), která – populárně nazvaná Fette Henne – ve všech plenárních sálech používaných Bundestagem byl a je, stejně jako v pozměněné podobě v dnešním plenárním sále berlínského Reichstagu.

Gies je považován za zakladatele rýnské medailové školy. Posledním Giesovým mistrovským studentem byl Wolfgang Reuter, Giesovým nástupcem ve výuce byl Hans Karl Burgeff. Jeho studenti, včetně Agathy Kill, Lucie Marie Hardegen a Ulricha Görtze, jsou třetí generací této školy.

Pocty
  • Nadace Letter Stiftung uděluje stipendium pro sochaře a sochaře ve jménu Ludwiga Giese.
  • V Kolíně-Seebergu je po něm pojmenována ulice Ludwig-Gies-Straße.

Galerie
  • Hrob Roberta Görlingera
  • Vchod do chrámu sv. Mauritia, Kolín
  • Potápějící se Lusitania, 1915
  • Medaile s motivem vyhnání, výstava Druhá strana medaile, jak Německo vidělo první světovou válku v Britském muzeu
  • Exponát z výstavy Druhá strana medaile
  • Exponát z výstavy Druhá strana medaile
  • Tanec smrti, 1919

Odkazy

Reference
  1. http://www.invaluable.com/artist/gies-ludwig-m8ym0o00da
  2. Ernsting / Wedewer 1989, str. 7 a str. 19, Anm. Nr. 8.
  3. Ernsting / Wedewer 1989, S. 8 und S. 19, Anm. Nr. 14: Auf die Realschule weist ein 1932 ausgefüllter Personalbogen hin (Archiv der Akademie der Künste Berlin, Akte Gies), Bruno Paul hingegen spricht von einer achtjährigen Volksschulbildung (Briefentwürfe 1917, Archiv der Hochschule der Künste, Berlin, Akte U la Vol 7).
  4. Archiv der Hochschule der Künste, Berlin, Akte U la Vol 7
  5. Ernsting / Wedewer 1989, S. 8
  6. Kunst und Handwerk, Jahrgang 1905/1906, Nr. 56, S. 340 ff.
    Ernsting / Wedewer 1989, S. 19, Anm. Nr. 22
  7. Ernsting / Wedewer 1989, str. 11
  8. Patrick Rössler: Mediatisierung von Alltag im NS-Deutschland. Herbert Bayers Bildsprache fur die Propagandaausstellungen des Reiches. In: Maren Hartmann, Andreas Hepp (vyd.): Die Mediatisierung der Alltagswelt. Verlag für Sozialwissenschaften, Wiesbaden 2010, S. 216.
  9. Hans Wilderotter (vyd.): Das Haus am Werderschen Markt. Jovis, Berlin 2000/2002, ISBN 3-931321-20-7, S. 101 f.
  10. Ernst Klee: Das Kulturlexikon zum Dritten Reich. Wer war was vor und nach 1945. S. Fischer, Frankfurt am Main 2007, ISBN 978-3-10-039326-5, S. 183.
  11. Stephanie Barron (vyd.): Entartete Kunst. Das Schicksal der Avantgarde im Nazi–Deutschland. Hirmer, München 1992, ISBN 3-7774-5880-5, S. 49.
  12. Howoldt (1968), S. 170.
  13. Cornelius-Preis 1959: Prof. Otto Dix (Maler), Hemmenhofen; Prof. Ludwig Gies (Bildhauer), Köln, in Verwaltungsbericht der Landeshauptstadt Düsseldorf vom 1. April 1959 bis zum 31. Dezember 1960, str. 154
  14. Josef Abt, Johann Ralf Beines, Celia Körber-Leupold: Melaten. Kölner Gräber und Geschichte. Greven, Köln 1997, ISBN 3-7743-0305-3, str. 180.
  15. Grab von Ludwig Gies [online]. [cit. 2017-12-24]. Knerger.de. Dostupné online. (německy)
  16. Heinrich Lützeler: Christliche Bildkunst der Gegenwart. Herder-Verlag, Freiburg 1962, str. 10, odd. 11.

Literatura
  • Katrin Engelhardt: Ans Kreuz geschlagen. In: Uwe Fleckner: Das verfemte Meisterwerk. Schicksalswege moderner Kunst im „Dritten Reich“. Akademie-Verlag, Berlin 2009, str. 29–47.
  • Bernd Ernsting: Ludwig Gies. Meister des Kleinreliefs. Letter Stiftung, Köln 1995, ISBN 3-930633-02-7.
  • Bernd Ernsting: Ludwig Gies. Werke im Museum Morsbroich. Museum Morsbroich, Leverkusen 1989, ISBN 3-925520-22-8.
  • Bernd Ernsting (vyd.): Ludwig Gies 1887–1966. Leverkusen 1990, ISBN 3-925520-23-6.
  • Toni Feldkirchen: Ludwig Gies. Bongers, Recklinghausen 1960.
  • August Hoff: Plaketten und Medaillen von Ludwig Gies. Scherpe, Krefeld 1962.
  • Christine Fischer-Defoy: Kunst Macht Politik. Die Nazifizierung der Kunst- und Musikhochschulen in Berlin. Elefanten Press, Berlin 1988, ISBN 3-88520-271-9, str. 287 ff.
  • Jenns Eric Howoldt: Der Kruzifixus von Ludwig Gies. In: Der Wagen, Lübecker Beiträge zur Kultur und Gesellschaft, Jahrgang 1988, ISBN 3-87302-048-3, str. 164–174.
  • Wolfgang Steguweit: Hilde Broër. Bildhauerin und Medailleurin. Leben und Werk. Gebr. Mann, Berlin 2004, ISBN 3-7861-2490-6, str. 15 ff.
  • Wolfgang Steguweit, Heinz W. Müller, Gisa Steguweit: Medaillenkunst in Köln im 20. Jahrhundert. Von Ludwig Gies bis Karl Burgeff. (= Die Kunstmedaille in Deutschland, svazek 24.) (Begleitschrift zur Ausstellung des Münzkabinetts der Staatlichen Museen zu Berlin im Bode-Museum vom 18. Oktober bis 31. Januar 2008) Gebr. Mann, Berlin 2007, ISBN 978-3-7861-2568-6 / ISBN 978-3-88609-602-2. (Inhaltsverzeichnis bei der DNB)

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.