Ludvík Štěpán

Narodil se v Dačicích na Moravě,[2] jeho život a tvorba byly však spojeny s Brnem.[2] Zde vystudoval střední průmyslovou školu strojnickou. Pracoval jako kontrolor a později projektant v brněnské Královopolské strojírně.[3] Byl rovněž zaměstnán v divadle, potom působil jako novinář v brněnských redakcích Lidové demokracie a Mladé fronty.[3] Od roku 1975 byl spisovatelem a překladatelem z povolání. V letech 1985–1991 studoval polonistiku a bohemistiku na FF MU v Brně (diplomová práce Tradice a současnost polské epigramatiky). Po roce 1989 se vrátil k žurnalistice (mj. působil jako vedoucí pracovník deníků Zemědělské noviny a Demokrat), byl ředitelem umělecké a reklamní agentury (LUSK). Od roku 1995 přednášel externě na Ústavu slavistiky FF MU a od roku 1996 tam působil interně jako odborný asistent, později jako docent (2001 se habilitoval spisem Vývoj žánrového systému polské literatury – od renesance k postmodernismu) a od roku 2007 jako profesor slovanských literatur.[3] Jako člen redakční rady se podílel na časopisech Slavica Litteraria – Literárněvědná slavistika a Opera Slavica – Slavistické rozhledy či Litteraria Humanitas.[4]

Jeho prvotinou byly verše přírodní, cestopisné a milostné lyriky. Štěpánovy povídky a novely byly zpočátku většinou situovány na moravský venkov a jejich dějový rámec byl spjat se snahou postav (obvykle mladých) najít smysl vlastního života a jeho pravou hodnotu. Už od povídkových souborů Květiny jsou tu zbytečné a Znamení břízy se charakteristickým rysem autorových próz stala kompozice členící příběh častými retrospektivami, značná míra lyrizace, zkratkovitosti a metaforický styl. Obdobně je stavěna také novela Vichřice, jejíž hrdina analyzuje svůj podíl viny na tragické smrti dívky. Protipólem k příběhům o dozrávajícím mládí je sbírka povídek Vysoko letí ptáci, v níž přibylo téma samoty a opuštěnosti starších lidí.[3] V osmdesátých ltech se odhodlal k rozsáhlejším epickým žánrům. V románu o pohraničním moravském městě se pokusil vyrovnat s tematikou okupace (A jinak se pluje po moři), napsal též román z lékařského prostředí s prvky sci-fi (Transplantace). Byl rovněž autorem několika moderních pohádek a prózy pro děti, vyprávějící o prázdninovém dobrodružství klukovské party (Kovbojové z papíru). Vydal také řadu vědeckých publikací z oboru literárněvědné polonistiky, ve kterých se věnoval především genologické problematice (např. Vývoj žánrového systému polské literatury).[3]

• Klepání na lásku (1973)
• Květiny jsou tu zbytečné (1976)
• Vichřice (1977)
• Pan Střelnice (pro děti, 1979)
• Znamení břízy (1979)
• Vysoko letí ptáci (1980)
• A jinak se pluje po moři (1985)
• Kovbojové z papíru (pro děti, 1986)
• Husar a panenka (pro děti, 1987)
• Transplantace (1990)
• Hry s protinožci (1990)
• Pan Střelnice v Bambulálii (leporelo, 1993)
• Co dělám celý den (leporelo, 1993)
• Tombík mezi dinosaury (leporelo, 1994)
• Máme rádi zvířata (pro děti, 1996, s Václavem Richterem)
• Mezi námi zvířaty I (pro děti, 2004)
• Mezi námi zvířaty II (pro děti, 2004)

Tabulka se jménem patrona v tramvaji DPMB

V dubnu 2008 obdržel stříbrnou medaili Masarykovy univerzity zejména za pedagogickou a organizační činností při budování nové brněnské a české literárněvědné polonistiky. [5] Posmrtným uznáním se stalo pojmenování jedné z tramvají Dopravního podnika města Brna jméněm Ludvíka Štěpána na návrh městské části Brno-jih, kde žil převážnou část života.[6] .[7]

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ludvík Štěpán
• Ludvík Štěpán v Encyklopedii dějin města Brna
• Ludvík Štěpán ve Slovníku české literatury po roce 1945
• Obrázky k tématu Ludvík Štěpán na Obalkyknih.cz
• Kdo je kdo v české slavistice