Ludmila Sulitková

Narodila se v Plzni, kde její otec pracoval ve výzkumném oddělení Škodových závodů, matka byla profesí klasická filoložka. Koncem čtyřicátých let se rodina přestěhovala do Ostravy, kde otec nastoupil na Vysokou školu báňskou, ale z politických důvodů brzy skončil. Rodina se přestěhovala do Prahy, kde však politicky pronásledovaní rodiče nenašli odpovídající zaměstnání a opět se stěhovali, tentokrát do Borovan u Českých Budějovic. Po základní škole měla Ludmila ze stejných důvodů problém dostat se na střední školu. Pomohla jí pouze školní reforma, díky které mohla nastoupit do nepovinné deváté třídy. Následně v letech 1960–1964 absolvovala střední všeobecně vzdělávací školu v Trhových Svinech a souhrou náhod směla nastoupit na vysokou školu. S ohledem na příslib otcova zaměstnání v Brně zvolila tamní univerzitu, tehdy titulovanou J. E. Purkyně. Vystudovala archivnictví a pomocné vědy historické na katedře vedené profesorem Jindřichem Šebánkem. Jeho hlavní spolupracovnice na vydávání zásadní listinné edice, totiž Českého diplomatáře (Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae), byla docentka Sáša Dušková, pod jejímž vedením Sulitková zpracovala jak diplomovou práci se zaměřením na českou panovnickou kancelář posledních Přemyslovců Václava II. a Václava III. (1969), tak v následujícím roce i disertační práci (1970). [1] Po absolutoriu v roce 1969 přesídlila do Bratislavy a nastoupila do Historického ústavu Slovenské akademie věd do oddělení dokumentace a vydávaní středověkých pramenů, řízeného významným slovenským medievistou a pozdějším profesorem Richardem Marsinou. V roce 1970 se provdala za slovenského etnologa Andreje Sulitku. Pod vedením prof. Marsiny zpracovala v letech 1973–1977 kandidátskou práci Kancelář Posledního Arpádovce Ondřeje III. a v roce 1977 obhájila vědeckou hodnost CSc. Se dvěma dětmi Sulitkovi koncem sedmdesátých let přesídlil do Brna, kde Sulitková roku 1981 našla zaměstnání jako archivářka v Archivu města Brna. V letech 1991–1995 vyučovala na katedře archivnictví Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1995 v souvislosti s manželovou prací na Sekretariátu rady vlády pro národnostní menšiny ČR se Sulitková definitivně přestěhovala do Prahy. Zde vystřídala zaměstnání v sekretariátu České komise UNESCO a v letech 2000–2005 byla ředitelkou Archivu České akademie věd. Zároveň vedla seminář ke kultuře každodennosti středověkých a raně novověkých měst v Ústavu českých dějin filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Své odborné a pedagogické působení završila roku 2004 habilitací v oboru pomocných věd historických a archivnictví na Univerzitě Komenského v Bratislavě. V letech 2005–2019 působila jako pedagožka na katedře historie Filozofické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, nyní působí tamtéž na katedře archivnictví a pomocných věd historických.[2] Přitom se průběžně zabývala i vlastní historickou badatelskou prací, především z fondů brněnského městského archivu, a činí tak dosud.[3] Její bibliografie do počátku roku 2022 čítala pět monografií, napsaných samostatně nebo ve spojení s archivářkou kolegyní Hanou Jordánkovou, dvoje skripta, pět edic archivních pramenů a kolem 500 odborných historických nebo archivářských statí, posudků a recenzí.