Ludmila Konečná

Narodila se v rodině Osvalda Wiedermanna,učitele v Nákle[p 1] a jeho manželky Františky, rozené Zbořilové.[1] Byla nejstarší ze čtyř sester, bratr zemřel předčasně, stejně tak jako jedna dcera – dvojče sestry Zdeny. Její sestra Zdenka Wiedermannová-Motyčková (1868–1915) byla bojovnice za ženská práva. Ludmila Wiedermannová–Konečná vychodila v Nákle základní školu a s pomocí otce se vzdělávala sama četbou, i když ve studiu nepokračovala. Sama se naučila hrát na klavír a na varhany.

Dne 24. dubna 1883 se v Nákle provdala za Aloise Konečného, pozdějšího poslance Revolučního národního shromáždění za Československou stranu socialistickou. S budoucím manželem se seznámila v Nákle, kde byl učitelem. V manželství se narodilo celkem devět dětí, z nichž vyššího věku se dožil jeden syn a tři dcery.[3]

V roce 1887 byl Alois Konečný jmenován nadučitelem v Bohdíkově (tehdy Český Bohdíkov). Ludmila Konečná absolvovala kurz pro industriální učitelky a v roce 1892 úspěšně vykonala zkoušky. Mohla tak začít vyučovat ruční práce v Českém Bohdíkově a sousední škole v Komňátce.

V převážně německém okrese Šumperk, kam Český Bohdíkov náležel, bylo dvanáct českých obcí. Ludmila Konečná založila ženský odbor Národní jednoty, ve kterém se ženy z těchto obcí scházely.

V roce 1906 byl nepohodlný Alois Konečný přeložen do Rybího u Nového Jičína a Ludmila Konečná se s dětmi přestěhovala do Olomouce, kde jim bylo možno poskytnout vzdělání. Otec za rodinou dojížděl o nedělích. V roce 1910 iniciovala Ludmila Konečná vznik Sdružení pokrokových žen pro kraj Olomoucký a stala se jeho předsedkyní. Tuto funkci vykonávala po celou dobu svého pobytu v Olomouci, tj. do roku 1911.[4]

V červnu 1911 byl Alois Konečný zvolen do Říšské rady za město Brno, za stranu národně sociální.[5] Rodina s dětmi se proto přestěhovala do Brna.

Ludmila Konečná se v Brně angažovala politicky i v sociální oblasti. V roce 1912 založila brněnské Sdružení žen národně sociálních a přijala místo ve výboru Matice školské, kde se seznamovala se životem chudých brněnských vrstev. Na její popud byl v roce 1914 založen v Brně Sirotčí spolek, jehož činnost byla zaměřena na ochranu sirotků české národnosti (na rozdíl od německého Kinderschutzamtu, který vznikl dříve).[6] V roce 1916 se Ludmila Konečná stala jeho předsedkyní.[4]

Když v roce 1915 zemřela její sestra Zdenka Wiedermannová-Motyčková, převzala po ní Ludmila Konečná vydavatelství časopisu Ženská revue, který bojoval za práva žen. Do časopisu též přispívala buď pod svým jménem nebo pod pseudonymem Libuše Jasenská.

Po vzniku Československa pokračovala Ludmila Konečná ve své sociální práci. Pokračovala i ve vydávání Ženské revue, které ale musela roku 1920 z finančních důvodů ukončit. Sirotčí spolek byl přeměněn na Okresní péči o mládež pro Velké Brno a Konečná se stala jeho předsedkyní. V roce 1919 vystoupila z církve.[1]

Roku 1920 byla zvolena do výboru České zemské komise pro ochranu dítek a péči o mládež na Moravě.[7]

Když Ludmila Konečná onemocněla oční, chorobou, musela se po roce 1922 vzdát čtení a omezit svou činnost. Po smrti svého manžela (1923) se ale znovu významně angažovala. V zastupitelstvu města Brna, kam byla zvolena, byla členkou sociální a rozpočtové komise.[4]

Posledním spolkem, který Ludmila Konečná spoluzaložila bylo sdružení Dobro pro péči o pracující dívčí dorost v zemi Moravskoslezské (1931). Dlouhodobě byla nemocná; pro nemoc se např. v dubnu 1934 nemohla zúčastnit oslav 25. výročí vzniku Jednoty učitelek moravských.[8] Zemřela v Brně, její urna byla uložena na brněnském Ústředním hřbitově.

• RIEDL, Dušan. Dvě moravské bojovnice za práva ženy - Ludmila a Zdenka Wiedermannovy. In: Forum Brunense : sborník prací Muzea města Brna. Brno: Společnost přátel Muzea Města Brna, 2011. S. 179–194.
• Encyklopedie města Brna: Ludmila Konečná