Librace

Měsíční librace má čtyři různé složky:[1]

• librace v selenografické šířce – tato složka je relativně malá a její příčinou je mírný sklon rotační osy Měsíce k rovině jeho oběhu kolem Země (činí 6,7°). K Zemi se tak střídavě přiklánějí severní a jižní měsíční pól a z ní tak lze spatřit oblast za severním či jižním okrajem. Jedná se tedy o podobný proces jako střídání ročních období či polární den a noc na naší planetě.
• librace v selenografické délce – tento pohyb je u Měsíce dominantní a souvisí s excentricitou dráhy našeho satelitu kolem Země. Z důvodu zachování celkového momentu hybnosti (viz Druhý Keplerův zákon) z našeho pohledu Měsíc na své dráze zrychluje a zpomaluje svou rotaci kolem Země. Nejrychleji se po své eliptické dráze pohybuje v perigeu, nejpomaleji v apogeu, přičemž otáčení kolem vlastní osy sice není konstantní, ale tyto odchylky jsou relativně zanedbatelné. Díky těmto faktorům lze v určitých bodech jeho dráhy nahlédnout za pravý či levý okraj přivrácené strany Měsíce.
• paralaktická librace – neboli půldenní librace, ta souvisí s rotací Země samotné. Pozorovateli se během jednoho dne – díky otáčení jeho vlastní polohy kolem osy rotace naší planety – naskýtají na Měsíc pohledy z různých úhlů. Největší výchylka je během východu a západu Měsíce na obloze, na rovníku (kde je maximální) činí rozdíl polohy pozorovacích stanovišť více než 12 tisíc km.
• fyzická librace – souvisí právě s drobnými odchylkami v jinak rovnoměrné rotaci Měsíce kolem vlastní osy. Dosahuje hodnot jen několika obloukových minut.

Librace se vyskytuje také u jiných satelitů Sluneční soustavy – díky tomu také dochází k časově proměnným slapovým deformacím, které např. v případě Jupiterova měsíce Io jsou dostatečně velké k buzení mohutné vulkanické činnosti na jeho povrchu.