Leo Freundlich

Narodil se v haličské Bělé v židovské rodině. Od mládí byl aktivní v socialistickém hnutí. Působil jako redaktor dělnického tisku v Ústí nad Labem. Zde se seznámil se svou budoucí manželkou Emmy Freundlichovou (1878–1848[2]), dcerou bývalého starosty Ústí Köglera. Vzali se roku 1900 ve Skotsku a přestěhovali se do Šumperku. Oba manželé byli veřejně a politicky aktivní. Podíleli se na založení konzumního družstva. Leo vydával levicový list Volkswacht. Kvůli verbálním útokům na katolickou církev byl po tři týdny vězněn.[1]

Na počátku století se zapojil do celostátní politiky. Ve volbách do Říšské rady roku 1907, konaných poprvé podle všeobecného a rovného volebního práva, získal mandát v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor) za německý volební obvod Morava 16. Usedl do poslanecké frakce Klub německých sociálních demokratů.[3] Profesně se uvádí jako šéfredaktor.[4]

Krátce po svém odchodu z Říšské rady se Leo Freundlich rozvedl s manželkou Emmy, která se pak trvale profilovala jako výrazná osobnost rakouského dělnického hnutí a družstevnictví. V letech 1911–1912 se Leo Freundlich ve Vídni zabýval obsáhle albánskou otázkou. Publikoval soubor analýz o albánském etniku a vyjadřoval se sympaticky k albánským národním aspiracím. Kniha Albaniens Golgatha z roku 1913 pak prezentovala útlak Albánců srbskými jednotkami během balkánské války.[1]

V meziválečném období působil Freundlich ve Vídni jako tiskový tajemník Albánie. Do této funkce si ho vybral Ahmet Zogu. Podílel se dokonce na neúspěšném výběru manželky pro albánského vládce a ve 30. letech lobboval za albánské obchodní zájmy ve střední Evropě. Do srpna roku 1938 žil ve Vídni, ale kvůli stupňující se rasové perzekuci přesídlil do Švýcarska, kde pracoval v albánském zastoupení u Společnosti národů v Ženevě. Zde zůstal i během světové války, kdy žil v chudých poměrech a finančně ho podporovaly jeho dvě dcery, které bydlely v New Yorku. Když se po válce v Albánii ujali moci komunisté, snažil se neúspěšně obrátit na náměstka předsedy vlády Koçi Xoxeho s přáním stát se albánským honorárním konzulem ve Vídni. Zemřel roku 1953 poblíž Ženevy.[1]