Hrachor jarní

Hrachor jarní (Lathyrus vernus) je 15 až 40 cm vysoká vytrvalá bylina známá též pod názvem lecha jarní.

Hrachor jarní
Hrachor jarní
Stupeň ohrožení podle IUCN

málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšerostliny (Plantae)
Podříšecévnaté rostliny (Tracheobionta)
Odděleníkrytosemenné (Magnoliophyta)
Třídavyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řádbobotvaré (Fabales)
Čeleďbobovité (Fabaceae)
Rodhrachor (Lathyrus)
Binomické jméno
Lathyrus vernus
(L.) Bernh., 1800
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Popisný obrázek

Kvete obvykle od dubna do května typickým fialovým květem. Plodem jsou lusky. Barva květu závisí na obsahu kyselin v květu a velmi nápadně se mění i se stářím květů. V poupěti je buněčná šťáva kyselá a jeho barva je proto červená, v rozkvetlém květu je šťáva neutrální, což má za následek červenofialovou a modrou barvu. Konečně po odkvětu je květ zásaditý jako mýdlo a jeho zbarvení se změní na tyrkysovou.

Rostlina má krátký, větvený a tlustý oddenek, ze kterého vyrůstají 20–40 cm vysoké, rýhované, nekřídlaté lodyhy, skládající se z 5–8 článků, naspodu se šupinami (zakrnělé palisty), v horní části se 3–6 sudozpeřenými listy, 3 párů vejčitých lístků. Květy jsou dlouhé 13–18 mm a po 3–5 skládají chudý hrozen.[2]

Vyskytuje se s několika výjimkami téměř po celé Evropě, západní Sibiři, Kavkazu a Malé Asii[2], v lesích, zvláště pak v bučinách s bohatým podrostem, většinou na vápnitých půdách.

Včelařství

Hrachor jarní je průměrnou nektarodárnou a pylodárnou rostlinou. Poskytuje včelám především pyl, který včelstva využívají k jarnímu rozvoji. Pylové rousky jsou malé, narůžovělé. Druhový med hrachoru není znám.[3]

Reference
  1. Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-24]
  2. PILÁT, Albert. Kapesní atlas rostlin. 7. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, n. p., 1963. 255 s. S. 112.
  3. HARAGSIM, Oldřich. Včelařské byliny. Praha: Grada, 2008. 108 s. ISBN 978-80-247-2157-6. S. 32. (česky)

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.