Ladislaus Müller

Pocházel z měšťanských poměrů, jeho otec německého původu byl lékárníkem v Pešti. Ladislaus studoval na Orientální akademii ve Vídni a v roce 1879 vstoupil do diplomatických služeb. Kariéru zahájil jako vicekonzul v Albánii, poté řadu let působil v Turecku (1879–1896), mezitím byl v roce 1895 povýšen do šlechtického stavu (Müller von Szentgyörgy). V roce 1896 byl přeložen do Říma, kde byl od následujícího roku legačním radou, v roce 1899 získal Řád Františka Josefa. V letech 1900–1903 byl generálním konzulem a vyslancem v Bulharsku, poté byl povolán do Vídně jako sekční šéf na ministerstvu zahraničí (1903–1912). V roce 1906 byl jmenován tajným radou, v roce 1908 získal Řád železné koruny a v roce 1911 byl povýšen do stavu svobodných pánů. V letech 1912–1914 byl rakousko-uherským velvyslancem v Japonsku (v roce 1912 souběžně krátce vyslancem v Siamu). Po vypuknutí první světové války byl v srpnu 1914 povolán zpět do Vídně, v letech 1917–1918 byl znovu prvním sekčním šéfem na rakousko-uherském ministerstvu zahraničí.[1] Na vlastní žádost byl v červnu 1918 propuštěn do penze, při této příležitosti obdržel velkokříž Leopoldova řádu. Po zániku monarchie žil v soukromí.

Jeho starší bratr Kálmán Müller (1849-1926) byl významným maďarským lékařem, profesorem na budapešťské univerzitě a autorem řady publikací.