Kurština

Kurština byl západobaltský jazyk, kterým hovořili Kuršové sídlící v západní části Lotyšska (Liepāja, Ventspils, Talsi, Kuldīga, …) a na severu Žemaitska (Klaipėda, Skuodas, Kretinga, Telšiai, …).

V 16. století zmínky o jižních Kurších končí, proto se má za to, že kolem té doby se asimilovali se Žemaity. Na lotyšské straně Kuršové, jejichž "řeč je podobná lotyštině" (tedy ne shodná) jsou zmiňováni až do počátku 17. století.

Během času se populace Kuršů rapidně zmenšovala (prohrané bitvy, asimilace), ze zbylých většina žije na samém břehu Baltského moře. Časem se zformovala novokurština. Zbylo jen několik málo Kuršů, většina z nich ve/po válce emigrovala do Německa a domluví se novokuršsky.

Kurové psané památky nezanechali. Řeč byla podobnější pruštině či jotvingštině, než jiným baltským jazykům, proto je zařazována do Západobaltských jazyků. Někteří autoři je však zařazují mezi Východobaltské ^?. Souhlásky š, ž → s, z, měkké k, g → c, dz, ale dvojhlásky an, en, in, un zůstaly zachovány.

Pro kuršská toponyma jsou typické vložky -ng-, -al-, např. Palanga, Kretinga, Būtingė, Alsunga, Žemalė, Kreting alė, Upalė a jiné. Z kurštiny severní Žemaité převzali starobylou ei výslovnost: peins → lt. pienas (mléko), deina → diena (den), širší výslovnost i, u meškas → lt. miškas (les), bova → buvo (bylo), také přesun přízvuku na začátek slova. a p.